Panenky Unicef u Retiny

Autor

Bylo mi ctí stát se Vendulce a Václavovi druhou adop-mamkou. Pojďte spolu se mnou zavzpomínat na měsíc strávený s našimi oblíbenci.

Takže úplně od začátku – V+V jsem obdržela v jižních Čechách v hotelu. Většinu času zde byli zavření v cestovním kufru, to aby se hned nevyděsili mé vizáže a pomalounku si přivykali na můj hlas. Ten se ještě poměrně často mísil s hlasem jejich první adop-mamky Trz. Trzka se mnou hovořila (nejen v jejich přítomnosti, ale skutečně neustále) vlídně, tedy V+V určitě poznali, že se i u nás budou mít hezky. O podzimním víkendu s Trzkou jsme se nedávno rozepsaly v jiném článku (Literární kapky). Pokud si ještě vzpomenete na jeho obsah, vybavíte si, jakých bohatých událostí byli V+V svědky.

Těch stopadesát kilásků z Prahy k nám domů ani nedutali. Čekalo je hurónské přivítání chlapců. V+V přivezli klukům sladký dáreček, takže si padli do oka okamžitě. Děti je posadily do křesel v obýváku a představily jim kocoura Snížka a pejska Terinku. Pak jsme je nechali dívat střídavě na nás a střídavě na televizi. Vůbec si neumím představit, co si o nás ti dva mysleli. Ale řekněte sami, která rodina je tak normální, že normálně i vypadá? 🙂

Abychom Vendulku a Václava neponičili, přesunuli jsme jejich cestovní dům k nám do jídelny. Tam měli klídek a teplo a občas i nějaké ty dobrůtkové vůně. Každý všední den se zde s rodinkou odpoledne nebo navečer scházíme a povídáme si. Panáčci si vyslechli spoustu věcí – co ve škole, v práci, kdo měl co k obědu, předvánoční plánování, víkendové rozvrhy… Pak jsme naplánovali nějaké vzrůšo i jim dvěma.

Protože nám na toto období vyšla úklidová služba zdejší herny stolního tenisu, sebrali jsme vysavač, koště a UNICEF tašku a šlo se utírat pingpongové stoly a vysávat podlahu. Václav a Vendulka nás celou dobu kontrolovali, zda se neulejváme. Po každém řádném úklidu si nadělujeme i odměnu v podobě pingpongového zápasu. Vašík i Vendulka se chtěli alespoň základní typ úderů naučit. A musím vás informovat, že byli skutečně učenliví. Za chvíli pinkali pinčes, jako by je s pálkou v ručce ušili.

 

Tady učím pinkat Václava a Vendulka hraje už úplně sama.

Jak už víte z předchozího dílu, Trzka našemu párečku pořídila mobilní domov. Přemýšlela jsem, čím Vendulku a Václava obdarujeme my. A protože venku hodně fouká, chvílemi i mrzne (a ty dva čeká ještě hodně cestování), nedalo mi to a těm dvěma jsem nechala uplést šálky. Trvalo nám věčnost, než jsme naší babičce vysvětlili, proč má oplétat maličké postavičky. Ve výsledku jsme měli všichni obrovskou radost.

Nějaký čas jsme nechali V+V vydýchat v teple domova. Pak jsme jim prozradili, jak moc by je chtělo vidět pár lidí. Jakmile se tahle novinka dostala do V+V neviditelných oušek, nebylo s nimi k vydržení. Neustále se poptávali, kdy už je těm lidem ukážeme. Slíbila jsem, že brzy a zanedlouho jsme slib vyplnila.

Václav s Vendulkou zavítali do mého pracoviště na choceňskou polikliniku!

Chvíli poseděli na mém pracovním stole. Vašík si nechal pofoukat namoženou ručku z ping pongu a pak chvíli zaléčit pulsním magnetem. Během okamžiku o žádné bolesti nevěděl. Vendulce se nejvíce líbila pozornost mých spolupracovnic. Prohlédli si čekárnu, elektroléčbu a vzala jsem je i na vodoléčbu, jen jsem musela malé rozpustilce hlídat, aby mi nespadli do vody (neměli přece plavky!)

Dny ubíhaly závodním tempem a než jsme se nadáli, přiblížil se den loučení. Patnáctého prosince ráno jsme se s naším párečkem rozloučili. Kluci jim naposledy pohladili jejich malé hlavičky a popřáli příjemné cestování a hezké zážitky v dalších adop-rodinách. Pak jsem Václava a Vendulku převezla ještě jednou k sobě do práce. Tam už je po celou dobu nikdo nerušil a z kufříku nevyndával. Po osmi hodinách jsem se s nimi přesunula na autobusovou zastávku a vyrazila směr Ústí nad Orlicí…

V Ústí jsem se měla shledat s adop-mamkou, jednadvacítkou Joli. K tomuhle městu nás obě pojí středoškolské vzpomínky. Malinko jsem se bála, že Joli nepoznám, neboť jsem ji viděla asi jen na jedné fotografii. Ovšem tahle verze se vůbec nevyplnila! Jak si tak s UNICEF taškou jdu a rozhlížím se, střetnou se moje oči s očima rozzářené a usměvavé „jednadvacítky“. A od té chvíle nebylo co řešit a myslím, že i Vendulka s Vaškem cítili, že jim i u třetí adop-mamky bude moc dobře…

Od prvního pohledu je Joli velice sympatická a září jako sluníčko. Po krátkém uvítání jsme se s Joli, Vendulkou a Václavem přesunuli do jedné ústecké restaurace. Ke kávičce, vodě a na závěr i vínku jsme si daly malinový pohár. To jsme si zamlsaly! Konverzace se ani na chvíli nezastavila. Témata nějak sama naskakovala. Vyprávěly jsme si o rodinách, o zaměstnání, o Rodině21, vzpomínaly jsme na školu a do vzpomínek se draly i perličky různých trapasů a veselých příhod. Často jsme se smály a také z kufru se chvílemi ozývalo slaboučké hihňání.

Prožila jsem výjimečné a velice vydařené odpoledne. Osobní poznání Joli na mne moc příjemně zapůsobilo. Joli, krom toho, že je srdečná a neobyčejně milá osůbka, je také člověk obdivuhodně akční a pracovitý. A o všech svých aktivitách dovede vyprávět s takovým zaujetím. Na závěr jsme se nechaly od dam od vedlejšího stolku zvěčnit. To už se Vendulka s Vaškem přemístili ke své nové adop-mamce. Jak jsme se bavily, málem jsme si nechaly ujet i večerní busy. Naštěstí se vše stihlo a na autobusovém nádraží se naše cesty rozdělily.

Mávám touto cestou Vendulce a Václavovi a pozdravuji! Děkuji celému charitativnímu adop-projektu za setkání se dvěma úžasnými jednadvacítkami – Trz a Joli. Holky, jste skvělé!

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na