Zdravíme všechny naše adopmaminky i všechny čtenářky a čtenáře, kteří sledují naše putování po koutech České republiky. Když jsme opustili Pardubice, kde jsme se rozloučili s adopmaminkou Alenkou, pokračovala naše cesta do náruče adopmaminy Satine, která nás odvezla až na dalekou Sibiř, tedy na tu českou, ale i tak nás přivítalo poněkud chladnější počasí a deštivo.
Po příjezdu jsme se seznámili s její, a tak na nějakou dobu i tou naší, rodinou. Bylo nám vysvětleno, že ten největší v jejich rodině je pro teď náš adoptáta, pak tam byli ještě tři mláďata, která nám byla představena jako Fredy, Mína a Miky. Ti dva posledně jmenovaní nás hned vytáhli z krabice a zkoumali nás ze všech stran, až nás musela Satine uklidit zpátky do našeho cestovního pokojíčku, abychom z toho všeho točení a překlápění nepřišli k újmě. A taky jsme poznali dalšího psa. Je to černé roztřepené stvoření jménem Pluto.
Bylo nám přiděleno místo kousek od Satinčina pracovního zákoutí, takže jsme na ní dobře viděli, když pracovala. Tedy nejprve ne, protože nechali víko naší krabice zavřené a my mohli jen poslouchat zvuky, které k nám doléhaly a z nich hádat, co se asi venku děje. Teprve po několika dnech přišel náš nejmladší adopbrácha a se slovy: „Venku je tak krásně a oni jsou pořád zavřený.“ naší krabici otevřel. Od té doby už jsme měli stále víko otevřené a mohli pozorovat okolní cvrkot. Když šel někdo kolem, tak se vždy u nás zastavil, pozdravil nebo prohodil pár slov, zeptal se, jak se máme, což bylo moc fajn a věděli jsme, že nás mají rádi.
Uběhla nějaká doba a my jsme mohli poprvé vyrazit ven. Sati nás vzala na zahradu a seznámila nás s jednou velkou kamarádkou. Nebyla moc hezká a prý je to čarodějnice, ale to nám nevadilo. Hlavně, že byla z podobného těsta jako my, tedy spíš z látky. Vyfotili jsme se s ní na památku a ještě chvíli pobyli venku na dece, abychom prý nachytali bronz. Pak nás Sati odnesla zpátky domů, prý že zbytek vidět nemusíme, abychom z toho neměli psychickou újmu a nezdály se nám ošklivé sny. Nějak jsme to nepochopili, ale nevyptávali jsme se. Zamávali jsme kamarádce čarodějnici, která se pořád zubila a přesunuli se do našeho pokojíčku. Když jsme se druhý den dostali ven, kamarádka už tam nebyla. Ptali jsme se, kam zmizela a Sati odpověděla, že šla na buřty. Tak třeba se ještě vrátí, až se nají.
Druhý den byl 1. máj, jak nám bylo sděleno, a to se prý musíme políbit pod rozkvetlou třešní. Tak nás pod ní odnesli a kluci líbli Vendulku. Prý aby neuschla nebo tak něco. Což je trochu podivný zvyk, protože my doteď žili v přesvědčení, že je lepší, abychom byli sušší a voda by nás poničila. No nechtěli jsme do toho šťourat. Za náš krátký život jsme pochopili, že lidé mají spoustu podivných návyků a nápadů a je lepší to nerozebírat a prostě je nechat.
Většina rán probíhala tak, že se ozvala nějaká muzika, která přetrhla hrobové ticho, které do té doby panovalo a všichni vyskočili z postelí a začali chaoticky pobíhat z místa na místo. Cinkaly lžičky a hrnečky, klapaly dveře a bačkůrky o podlahu, občas se ozvaly věty jako „Já ale chtěla sukýnku.“, „Už sis čistil zoubky?“ nebo „Honem, pospícháme.“ Po tomto mumraji se vždy zaklaply hlavní dveře a všechno najednou utichlo a my osaměli. Vysvětlili nám, že to odjíždějí do školky, školy a práce. A protože Sati chtěla, abychom poznali i její práci, vzala nás jednou s sebou. Říkala, že dělá něco s rádiem. Asi ho ladí nebo opravuje nebo tak něco. Každopádně se prý při té práci dostane mezi spoustu šikovných lidí a na zajímavá místa. Když jsme jeli s ní, tak nás třeba vzala na farmu bizonů. Jsou to fakt velká zvířata a trochu jsme se báli, ale Sati nás držela a utěšovala, že přes ohradu se nedostanou. Ale tak trochu jsme cítili, že má možná ještě větší strach než my a utěšuje tím spíš sebe.
Jednoho dne, bylo to 14. května, nám Sati donesla větvičku šeříku, který moc krásně voněl, posadila nás na židli a říkala, ať se hezky usmíváme, protože nás vyfotí pro naší stvořitelku. Říkala, že ten den má paní Anežka, která nás ušila, 81. narozeniny. Což nám přišlo jako fakt neuvěřitelný věk vzhledem k tomu, že nám ještě není ani jeden rok. Ptala se nás, co bychom jí chtěli popřát, tak jsme říkali, že hlavně hodně zdraví, pořád stejný elán, se kterým nás tvořila a tak šikovné ruce, díky kterým jsme mohli vzniknout. Děkujeme jí za to.
Když bylo hezky, vyrážela Sati často na zahrádku, kde pořád něco trhala, stříhala a okopávala. Říkala, že tím čistí nejen záhony, ale pročistí si i hlavu. Občas nás vzala s sebou a položila na deku, abychom se taky provětrali. My ale nechtěli jen ležet a pořád se vyptávali, co dělá. Říkala, že jsme jako Miky, který se taky pořád ptá a tu pusinu nezavře. I on jí prý na zahrádce pomáhá, tak nechala i nás, abychom jí pomohli vyčistit jahody od plevele, který tam prý nepatří, protože je dusí. Nám se nezdály ty jahody udušené, ale chtěli jsme jí udělat radost, tak jsme prostě ty krásné pampelišky vyrývali s ní.
Protože Mína je prvňáček, vzala si nás k učení. Prý už jsme dost staří na to, abychom se naučili číst. Dostali jsme se k ní ale v době, kdy už byla u konce Slabikáře, a tak jsme pochytili jen pár písmen. Ale to nevadí, už umíme přečíst třeba „chtě“, „gdě“ nebo „fně“. Doufáme, že tyhle naše znalosti v budoucnu zúročíme, třeba až si budeme při našem putování číst komiks, který nám vyrobil Fredy. Je o nás a o tom, jak pomáháme dětem a prý ho máme proto, abychom se při cestování nenudili.
A nastalo loučení. Sati nám nachystala naší krabici, která už skrývá spoustu dárků od předchozích adopmaminek, každý nás ještě naposledy pomuchlil a odnesli nás do auta. Naše nová adopmaminka se prý jmenuje berča a má taky děti, takže se nebudeme nudit ani u ní. Po cestě jsme se ještě vyfotili u přehrady Želivka, která je opravdu obrovská a most, na kterém jsme stáli, je prý stejně starý jako náš dočasný adoptáta, takž si tipneme, že dost 🙂 Když jsme se fotili, tak zastavilo nějaké auto, ze kterého vylezl pán, který zřejmě taky neodolal krásám Želivky a šel se projít po mostě. Docela udiveně koukal na naše focení a vrhal na nás pohledy ve stylu „Co je to za blázny?“
Pokračovali jsme v cestě a z předního sedadla k nám zaznívaly věty „A teď kam? Vždyť tu nejsou cedule.“, „Už jsme tady, zeptej se toho pána, kde to je.“, „To jste špatně, museli byste se vrátit do Ledče, ale budete mít lepší, když to vezmete tady přes kopec zkratkou přes les. Je tam teda jen písková cesta, kterou vzala voda, ale všichni tam jezdí.“ Začalo to s námi drncat, až nám víko na krabici nadskakovalo a spustil se dlouhý adoptátův monolog: „Tohle je písečná cesta? Z těch šutrů bude písek za milion let, až zvětrají. To je fakt super, takové díry, to je tak na džípa a ne na tohle auto. Ježiš, kde to jsme? To je tak na to vzít to auto na záda a přenést. Cestu vzala voda? To je vidět! Tomuhle se cesta říkat nedá. Asi tě tu nechám, když máš tak pitomé nápady a vymyslelas tenhle výlet. Fakt musím na toho džípa našetřit, protože ty budeš mít tyhle nápady pořád.“ A do toho k nám zaléhaly Satinčiny záchvaty smíchu a odpovědi typu „Ty se vůbec neumíš kochat. Vždyť je tady krásně.“
Konečně jsme dorazili na místo. Otevřelo se víko krabice a spatřili jsme naší novou adopmaminku berču. Je to děsně vysmátá pohodářka, takže naše obavy se rozplynuly. Tady se nám bude líbit. Když Sati vysvětlovala berče, co jsme od koho dostali, vyhrkla berča: „Ty jo, tak to já jim asi koupím lízátko.“ Super. To jsme ještě neměli 🙂 Prozatím se loučíme, mějte se krásně a my se zase ozveme.
Dovětek od Satine: Než jsem přivezla panenky domů, nechala jsem skoromanželovi přečíst jeden z předchozích článků o putování V+V. Tvrdil, že jsme střelené, ale, když pak byli u nás, úplně ho to pohltilo a pořád vymýšlel, kam bychom je mohli vzít. Za ten měsíc jsme si na ně fakt zvykli, takže se co chvíli otáčím k jejich místu, abych je zkontrolovala, ale jejich místo už je prázdné. I Fredy, když přijel ze školy, zašel je pozdravit a přišlo mu divné, že už tam nejsou. Byl to fajn měsíc a jejich předávka mi umožnila dvě příjemná setkání. Těším se na jejich další zážitky a všem adopmamkám, které mají jejich pobyt před sebou přeji, ať si to užijí.