Pohlaví, věk, zdravotní stav, víra, národnost – co mají společného? V naší zemi podle nich nesmíte vybírat zaměstnance, ani takové tendence uvádět do inzerátů. Důvodem je antidiskriminační zákon, který jasně říká, že takové jednání je (až na pár výjimek, kdy to prostě nejde jinak) nezákonné. Setkali jste se s diskriminací a zaregistrovali jste, že se o ni jedná?
S inzeráty asi nic nenaděláte
Po přijetí antidiskriminačního zákona se zaměstnavatelé naučili nepsat do inzerátů požadavky, které jsou nezákonné. Přesto se čas od času takový požadavek najde.
Pokud na takový narazíte, stejně s tím nic moc nenaděláte, a ani není proč. Nic totiž nebrání zaměstnavateli přijmout podle svých měřítek, bez ohledu na to, jak by se mohla zdát diskriminační. Stačí, když svá měřítka nikde nahlas nebude prezentovat a vše bude podle zákona v pořádku.
Situace je pro mnohé uchazeče tak paradoxně ještě horší, když zaměstnavatel své požadavky do inzerátu neuvede. Je to sice dle zákona v pořádku, ale mnoho uchazečů pak ztrácí čas při obíhání pohovorů, kde už je jejich neúspěch předem jasný. Že je hodně případů, kdy „nevhodný“ uchazeč oslní zaměstnavatele natolik, že sleví ze svých diskriminačních nároků, si asi nikdo namlouvat nebude.
Zdánlivě nevinné fráze
Někdy naleznete v inzerátu fráze, které balancují na hranici zákona. Právě ty vám ale mohou napovědět, zda je vůbec žádoucí, abyste se o místo ucházeli. I tak ale to samozřejmě můžete zkusit. Zde je pár příkladů:
- Je v práci zajetý mladý kolektiv? Sice to nebude napsané v inzerátu, ale pravdou je, že o 30 let starší pracovník nebude mít šanci místo získat.
- Uvádí se jistý kariérní postup? Pak možná nebudou mít příliš šancí bezdětné ženy kolem svého produktivního věku. Pravděpodobně se totiž čeká, že obětujete práci trochu víc.
- Požadavek fyzické zdatnosti? U dělnických profesí, stěhováků apod. jistě oprávněný požadavek, u obchodních zástupců či práce v kanceláři už ale asi těžko. Každopádně ženy rovnou mohou zůstat doma.
Prakticky je tedy dopad antidiskriminačního zákona v této oblasti spíše kosmetický, někdy přímo negativní – diskriminace není vidět, ani slyšet, ale je všude kolem nás, ostatně upřít zaměstnavateli právo svobodné volby zaměstnanců se ještě nikdo naštěstí nepokusil.
Diskriminace na pracovišti
Zde už jde do tuhého – typickým příkladem je, že z práce jsou přednostně vyhazováni staří lidé a že ženy berou méně, než muži. Pokud k takovému jednání dojde, už se to dá řešit.
Žena bere za práci 100 Kč na hodinu, zatímco její kolega za stejnou práci do kvality, typu i objemu bere 120 Kč? Poměrně běžný způsob diskriminace na základě pohlaví, byť se muži i zaměstnanci brání typickým tvrzením, že „kdyby to tak bylo, tak přece zaměstnáváme jenom ženy, protože udělají stejnou práci za méně peněz“. I na to si dejte pozor, než podáte případně stížnost na Inspektorát práce, který podobné věci řeší – opravdu posuzujete celou situace, ne jen nic neříkající částku na výplatní pásce?
Pokud si jste jistí, že k diskriminaci dochází, použijte svůj rozum a zvolte správnou formu řešení:
- O diskriminaci si můžete promluvit s (inteligentním) nadřízeným, nebo zaměstnavatelem, který si nemusí uvědomovat, že k nějaké diskriminaci vůbec dochází, vždyť dávat mužům více a ženám méně je v nás zakořeněno hodně hluboko, ať už jde o peníze v práci, nebo o porce na obědě.
- Můžete podat žalobu. Když ji soud uzná, můžete se dočkat nejen omluvy, nápravy a případně odškodnění, ale také – a nato nezapomínejme – nedobrých vztahů na pracovišti.
- Obrátíte se na Inspektorát práce, který celou věc prošetří. Stejně jako u případu předešlého, i zde to bude chtít nějaké důkazy a spojence v řadách kolegů.