O konci, návratu a začátcích

Autor

Rodičovská dovolená patří mezi nejkrásnější období v životě ženy. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit. Pro mne to volno s maličkými dětmi znamenalo skutečně nejpůvabnější životní zastávku. Ani jsem si to všechno snad neuvědomovala. Důležitost a neopakovatelnost každé společné chvilky. Tehdy jsme žili pro zážitky, pro objevy všedních radostí, pro první zoubek, první krůček, společnou písničku…

Nevím, jestli to tak máte v každé rodině, ale v té naší děti neskutečně rychle rostou. To, že máme kluky od sebe věkově o pouhé dva roky nám „hází vzpomínky do jednoho pytle“, protože většina zážitků s prťaty byla spojená s jednou procházkou, jedním výletem, či jednou letní oslavou (oba kluci slaví narozky v létě).

Než se stihnete připravit a dozrát k loučení a osamostatňování, ťuká na pomyslné dveře veliký Konec zvonec a nahlíží pod pokličku vašich citů, pocitů a očekávání nový Začátek. To proto, že za každým koncem se přece vyklube nějaké pokračování, zase jiné, než byla předchozí kapitola, jinak hezké, jinak barevné a důležité.

Já se konce rodičovské dovolené opravdu hodně bála. Možná byl můj strach umocněný tím, že jsem před mateřskou nestihla nikdy nikde pracovat. Váhala jsem, zda to vůbec umím. Obávala jsem se, že nepochopím žádné zaměstnání, a proto ho nebudu moci ani vykonávat. A také jsem si byla téměř jistá, že nejvíc a nejlíp a upřímně jedině umím být jen maminkou.

Nebudu vám lhát. Moje začátky v práci byly katastrofické. Skutečně jsem se pár dní pohybovala jako „v Jiříkově vidění“, nesměle jsem komunikovala s lidmi (po šestileté absenci společenských konverzací, s drobnými výjimkami zastávek s maminkami malých dětí, kdy se hovor většinou točil… znáte to…). Moc se mi stýskalo po mých synech. Na to si pamatuji velmi živě. Představovala jsem si, co asi dělá můj prvňáček a školkový kulihrášek, tak daleko ode mne. Cítila jsem bezmocnost svoje trápení zvrátit. A někdy (hrozně často) se mi chtělo z práce utéct!

Utíkala bych klidně tak, jak bych byla, v pantoflích, bílém triku a bílých zdravotnických kalhotách. Jistě bych zvládla i ten úsek deseti kilometrů, co mne od dětí dělily. Jenže jsem věděla, že velkému Konci bych neutekla a nový Začátek by přesto přijít musel. Na druhý, třetí nebo desátý pokus.

Tedy jsem „plavala“, jak jsem dokázala. Zadržujíc pláč, stesk a to obrovské nutkání utéct. A najednou to přebolelo. Moje práce mě začala bavit.

Prostě to patří k životu. Je to přirozené. Pouštíme ručku našich odvážných dětí, které se radostně rozbíhají za kamarády, či paní učitelkou. Přesto, že potřebujeme, aby nás ta malinká lidská tlapička ještě pevně držela.
Berča
Možná jste si všimli vy, pravidelní čtenáři Rodiny21, že před nedávnem se z mateřské dovolené rozběhla do pracovního procesu jedna z nás, berča.
Všichni berču známe, jako smíška, veselou kopu a odvážnou bytost. Z komentíků jsem postřehla, jak se na svůj rozlet chystá, jak potom uskutečňuje. A nyní nám píše, co bylo v práci a co ji čeká zítra.

Přesto bych ráda znala pocity, které berču provázely, než se lehce popustila těch pout, které ji vázaly k  dětem a co pro ni znamenal ten velký Konec a nový Začátek. Zda prožívala podobné pocity, jako já před sedmi lety, nebo svůj návrat do zaměstnání vnímala jinak.

Berču jsem proto oslovila s žádostí o rozhovor. Ochotně souhlasila. Tedy máme možnost vžít se do časů před několika týdny spolu s berčinými vzpomínkami, které jsou dosud velmi živé. Pojďme, berča nás provede…

Berčo, jak dlouho jsi byla na rodičovské dovolené s dětmi doma?

„S prvním dítkem jsem byla doma čtyři roky a s druhým tři roky. Musím říct, že druhá rodičovská dovolená mi utekla mnohem rychleji, než ta první. A nemyslím si, že to bylo tím, že jsem byla doma o rok méně.“

Kolik let bylo tvým dětem, když ses rozhodla jít do práce?

„Když jsem se vracela do zaměstnání po první rodičovské dovolené, byly staršímu Matějovi čtyři roky a skoro tři měsíce. Po druhé, před nedávnem, byly Denisce rovné tři roky.“

Jak ses cítila na konci rodičovské dovolené, cca poslední měsíc před nástupem do práce?

„Poslední měsíc jsem byla nervní jako pes a měla jsem hrozně smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se moc těšila do práce a mezi lidi a na druhou stranu mi bylo hrozně líto, že to nejkrásnější „maminkovské“ období končí a už se nikdy nevrátí. Už to nikdy neprožiji … a nastanou povinnosti nejen mně, ale i tomu prtěti, první ve školce, poslední ze školky.“

Vrátila ses ke svému zaměstnání, které jsi vykonávala před rodičovskou dovolenou nebo jsi šla na nové pracoviště?

„Mám to veliké štěstí, že na mě v práci čekali a mohla jsem se tam vrátit.“

Jaký byl první den v práci? Stýskalo se ti po rodině nebo jsi spíš řešila takovou spoustu nových věcí, že se ti stýskat ani nestačilo?

„První den v práci? Je to divné, ale mně vůbec nepřišlo, že bych tam takovou dobu nebyla. Automaticky jsem se zapojila do procesu, tak jako bych tam pracovala pořád, bez „přestávky.“

Vyměnil se pracovní kolektiv za ta léta v nové lidi nebo ses vracela do zhruba stejného kolektivu lidí?

„Pracovní kolektiv se tam jen lehounce pozměnil, ale ten „zdravý základ“ tam zůstal. I když je pravda, že jeden člověk mi tam schází, je to tam bez něj takové divné…“

Jak zvládala tvůj nástup do práce vaše rodina?

„Zdá se mi, že rodina můj nástup do práce nijak neřešila, brali to tak, že je to další životní posun.“

Jsi víc unavená, než když jsi byla s rodinou doma nebo se cítíš odpočatější?

„Psychicky se cítím odpočatější, práce je pro mě takové sanatorium, kde si perfektně vyčistím hlavu a přijdu na jiné myšlenky. Fyzicky jsem unavenější, obzvlášt ze začátku. Teď už si moje tělo začíná pomalu zvykat na docela těžkou práci. A já, jako že Veronika, si zvykám na to, že není každý den vyluxováno, vytřeno, uklizeno, navařeno atd. a to je pro mě asi to nejtěžší.“

Co se v tvém (ve vašem rodinném) životě tvým nástupem do práce změnilo?

„Pro mě se změnilo vstávání. Ranní vstávání mi nedělá dobře, jsem sova. Taky ten úklid, jak už bylo psáno. A ještě si přijdu veselejší a mnohem víc „vykecaná“…  Změna pro moji rodinu je to asi velká, museli se (samo je to napadlo) zapojit do chodu domácnosti. Dřív nemuseli dělat nic, sama jsem si to všechno „polítala“. Když jsem byla doma na rodičovské, tak jsem to brala, jako svoji práci.“

Co bys vzkázala ženám, které taková změna dřív nebo později čeká?

„Co bych vzkázala? Ať si „dovolenou“ užívají plnými doušky do posledního dne a ať se určitě těší do práce. Je to změna, která je potřeba a když je dobrá práce a perfektní kolektiv, tak je to i balzám na nervy.“

Děkuji berče za rozhovor. Za to, že jsme se mohli spolu s ní ohlédnout. Na mě působí berčino povídání moc mile. Skutečně optimisticky a odvážně. Přeji jí, aby se jí v práci nadále moc líbilo, aby jí dávalo zaměstnání radost a aby byla méně fyzicky unavená.

Všem ostatním maminkám přeji, aby jejich vstup do zaměstnání, ať už návrat na známá místa nebo nový velký Začátek byl nebolestivý a radostný.

Jak vzpomínáte na konec rodičovské dovolené a začátky ve vašem nynějším povolání? A kdy to čeká vás, maminky, které jste doma s dětmi?

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na