Byť kalendář hlásí, že je teprve 26.2., tedy ještě stále panuje paní Zima. Mně se zdá, že je letos zimní období nějak moc dlouhé. Nechce se mi věřit, že ještě téměř celý měsíc potrvá, než se dočkáme jara. Pravda, ještě týden musíme vydržet do jarních prázdnin, a to jsme slibovali dětem pořádnou lyžovačku. Ale já bych snad raději než na svah, šla třeba do ZOO. Možná je to tím, že mám doma už čtyřletého synka, který konečně může stát pevnýma nohama na lyžích. Tak se s ním snažíme vyrážet na kopeček, jak je to jen možné, abychom do něj, co nejvíce vtloukli základy lyžování. Možná mému zdání pomáhá i to, že jestli nestojím s dětmi na lyžích, mrznu na zimním stadionu a fandím začínajícímu hokejistovi. Zkrátka zimy jsem se nabažila a neumím odolat vábícímu sluníčku, které se v posledních dnech objevuje za oknem.
A tak se nechám kalendářem zlákat k obhajobě svého jarního nákupu. Hohoooo za dva dny budu mít přeci jen narozeniny. Jako dítě mě pravidelně čekalo hobla do kupy čerstvého prašanu. V posledních letech pravda už by se se mnou nikdo netahal a navíc už ani toho sněhu není, co bývalo. Tak jsem vděčná, že si radost mohu dělat sama, podle svého uvážení.
Snad je to tím, že už nejsem malá holčička, ale táááák ráda bych byla. Možná jen jarní svěžest mermomocí chci vtáhnout taky k nám domů. A tak se stalo, že jsem v poslední době podlehla růžovému vábení. Za dlouhých zimních večerů jsem se pustila do šití a ušila si jednoduchý pytlík na tvrdé rohlíky. Jednoduše už jsem je nechtěla dávat do nevzhledné igelitky, a když mi pod ruku přišla světlounce růžová látka, byla to láska na první pohled a takovou se teď chci v kuchyni obklopit.
Jako první doplněk jsem si do kuchyně pořídila kovový růžový chlebník. Byla jsem z něj tak unesená, že jsem za něj u pokladny zaplatila i cenovku, kterou jsem původně považovala za cedulku s čárovým kódem. Ale naštěstí zavedli platby kartou, tedy co oči nevidí, srdce nebolí. A moje oči už jen vidí chlebník v kuchyni a tak srdce plesá a plesá.
Dnes mi ještě obrovskou radost udělal mužíček, protože vyslyšel mé naléhání a vyvezl mě do Ikei. Tam já jezdím na inspiraci moc ráda. Snad v každém jejich vymodelovaném pokojíčku se cítím jako doma. A byť muž věděl, že odtamtud neumím odejít a už vůbec ne s prázdnou, nebál se a jel tam se mou. A kdo by čekal, že mne tam bude vábit další světlounce růžové mámení. A tak s námi musely jet tři růžové květináčky a dokonce i s konvičkou. No hrála jsem skromnou a do květináčků nechtěla koupit hned nové kytičky…, ale bojím se, že moje skromnost nepotrvá dlouho.
Tak co vy holky? Máte okna ještě vyzdobená vločkami a nebo již u vás po zimě není ani stopa a vábíte se mnou jaro? Ať tak či tak užijte si poslední zimní dny k radosti a spokojenosti papa Lenka
Úvodní foto: pixabay.com