Stále se něco slaví. Svátky, státní svátky, významné a mezinárodní dny, narozeniny. Nedávno jsme oslavili den matek, den dětí úplně a doslova ťuká na dveře a jen několik málo dnů nás dělí ode dne otců. Ale dnes slaví jiný svátek – svátek sousedů.
Svátek sousedů vznikl na samém závěru minulého století a sice v roce 1999 ve francouzském hlavním městě Paříži a postupně se rozšířil i do ostatních států. Hlavní myšlenkou svátku je sblížit a lépe poznat lidi, žijící v naší těsné blízkosti. I když nepatřím mezi jedince, kteří musí za každou cenu něco slavit a oslavovat, myšlenka na tento svátek se mi zamlouvá. Nehodláme sice dnešní den pořádat se sousedy oslavu, párty ani jinou slavnost, jsme jen rádi, že si, v rámci možností dokážeme vyjít vstříc, pomůžeme a podpoříme se, a to kdykoliv během celého roku. Je příjemný pocit, mít v těsném sousedství milé lidi a panující dobrou náladu. Je to pěkná zkušenost, když vím, že je možnost se v případě nouze opřít i o sousedy a vím, že když mohou, rádi vyhoví. A i oni na oplátku vědí, že je možnost se na nás obrátit s prosbou o pomoc.
Nevadí nám, zapůjčit si vajíčka, mouku, ocet, cibuli či prášek do pečiva. Či, a to je zase běžnější u mužské části populace, si půjčit cement, nářadí a občas i pomocnou ruku k dílu. Mám radost, že podobně přátelsky srdečné chování funguje i v rámci maminek holčiček, které, zrovna tak jako naše, navštěvují taneční kroužek. I když běžné tréninky probíhají v místní tělocvičně, kam většina malých tanečnic dorazí po svých, na závody, které se konají na rozličných místech Prahy a středočeského kraje, je třeba děti dovést. I zde je příjemná a milá vzájemná spolupráce, která spočívá v tom, že někdy se na zadní sedačku našeho automobilu vměstnají hned tři malé závodnice a někdy nemusíme do slova a do písmene hnout ani prstem a naše slečna je odvezena na závody i zpět domů.
Někdy, bohužel, podobná idylická spolupráce odvozů a přívozů není možná. Jednoduše proto, že kroužek, který navštěvují mé dvě starší děti, nechodí žádné jiné dítě z blízkého okolí a tím tady veškerá spolupráce odvozů padá. Další větší nevýhoda spočívá v tom, že na zmíněnou zájmovou, sportovní aktivitu je třeba dojíždět autobusem. Cesta tam většinou nepředstavuje žádný větší problém, zpáteční cesta, vzhledem k intervalům příměstské dopravy občas problémem je. A v případě porouchaného druhého, rodinného automobilu a manžela v práci je to doslova neštěstí. „Mámo, ujel mi autobus, přímo před nosem“ volá mi jednoho dne, skoro s pláčem dcera. Vím, že další bus má jen skoro za dvě hodiny, a proto ji uklidňuji a jednám. Jdu za sousedkou a prosím ji, jestli bychom nemohli vyzvednout moji dceru jejím autem. „Nemůžu, akorát jdu kojit malou,“ odpovídá mi a dodává: „ale jestli chceš, půjčím ti auto a můžeš pro ni dojeď.“ Nasedám, jedu a chci ho vrátit s bonboniérou. Sousedka mě však přivítá se slovy: „já bych raději mléko, nemám co do kávy.“
Přeji všem příjemné a pohodové sousedské vztahy a to nejen při dnešním sousedském svátku, ale po celý rok.