Deváťák II.

Autor

Dva měsíce uplynuly jako voda a je tu pokračování seriálku, který jsem se rozhodla psát po celý školní rok 2011/2012. V první části jsem Vás seznámila s hlavním hrdinou – deváťákem. Už víte, že je jím můj syn Daniel. Znáte některé jeho sny a lehký nástin plánů do budoucna. Prozradila jsem Vám, co ho baví a jak se učí.

Co se u nás od podzimu do zimy změnilo? Jak pokračuje dobrodružství, jehož cílem by mělo být nalezení sama sebe a snad i něco víc – spokojenost v souvislosti s velkým rozhodnutím? Dosud netuším, kudy cesta mého syna povede a zda bude jednoduchá a přímá nebo klikatá. Stále se přibližuje k pomyslné křižovatce. Dnes ještě nemusí vědět, kudy se vydá. My rodiče, prarodiče, tety a strýcové, brácha a kamarádi se mu snažíme cestu k rozcestí usnadnit už jen tím, že stojíme při něm.

Ve škole…

Změna vyučujících oproti osmé třídě si vyžádala svou daň. Danielovi trvá vždy delší dobu, než si na nový styl a způsob výuky zvykne. Takové změny přijímá pasivně a většinou hned na začátku nasbírá špatné známky. Tentokrát bohužel silně plave v matematice. V listopadu měl potíže i s angličtinou a chemií. Na angličtině intenzivně zapracoval a jak vidno, stačilo to. Chemii si opravuje pozvolna. Ovšem zmíněná matematika je v tuto chvíli bolestivý trn v patě a důvod mých občasných bezesných nocí. Sama jsem s matematikou válčila už na základce a pak na střední, tedy syna chápu. Jenže já jsem válčila a bojovala. Náš Daniel už poslední dobou alespoň něco dělá. Snad i taková „aktivita“ přinese úspěch.

Opravdu markantní změna v pozitivním slova smyslu se zaznamenala s dějepisem. Loni si Daniel s dějepisářkou příliš nesedl. Dokonce se v tomto předmětu chvíli topil v moři čtyřek a koulí. Letošní učitelka to s naším chlapcem prostě umí. Historické události vypráví jako barevný příběh a synovi naprosto nevadí, že si k němu musí zapamatovat spoustu letopočtů.

Doučování…

Zažíváme nejen změnu vyučujících, ale také jsme vystřídali doučovatele matematiky. Náš minulý osvědčený student Ondra letos nestíhá a jak jsem prozradila, Danielovi „teče do bot.“ Dlouho jsme přemýšleli, koho oslovit. Nakonec to vymyslel manžel. Vzpomněl si na své dětství a na člověka, který tehdy doučoval matematiku jeho. Jednalo se o manželova strýce z druhého kolena. Najednou se nám druhé koleno náramně hodilo. A strýc ještě víc. Pravdou je, že si při telefonickém rozhovoru nemohl vzpomenout, s kým hovoří. Manžel se chvíli pokoušel popsat sám sebe před více než dvaceti lety. Podobně popisoval i svého syna. V návaznosti na trochu zmatený rozhovor se uskutečnilo moc příjemné rodinné setkání. A už pár týdnů se příjemné rodinné setkání uskutečňuje pravidelně. Tak se díky potížím ve škole (mimo jiné důležité účely) tmelí rodina! 🙂

Mimo školu…

Mimo školu je Daniel poměrně dost zaneprázdněn svým koníčkem – stolním tenisem. Dokonce se mu (a jeho dvěma kamarádům) podařilo vybojovat první místo (a medaili) v krajské soutěži. Tyto úspěchy jsou pro Daniela velmi důležité, protože úspěch může mít nepřeberné množství podob. A každý člověk by měl mít v životě možnosti si různé příchutě úspěchu náležitě vychutnat. Úspěch tuží sebevědomí. Sebevědomí všichni potřebujeme. A dospívající děti, kterým se nedaří ve škole, potřebují porce sebevědomí v dvojnásobných dávkách. Kam jinam na ně chodit, než mimo školu?!

Dny otevřených dveří…

Návštěvu v rámci Dnů otevřených dveří jsme dosud v žádné z předběžně vybraných škol nepodnikli. Důvodem bylo synovo velké vytížení soutěžemi ve stolním tenisu. A jakmile se hraje, jde všechno stranou. Tedy šly stranou i návštěvy ve školách. Ovšem na leden jsme konečně domluveni – školy dostanou přednost a nejméně tři se vypravíme blíže prozkoumat.

Není tak úplně pravda, že by Daniel dosud nezkoumal. Se svojí třídou se vydal do dvou středních škol a na omrk učebních oborů zámečník a čalouník. Přijel odsud nadšený. Dokonce nám tam svařil kočičku z drátků. Babičce vyrobil naprosto profi polštářek. (Ještě ho nepochválila, neboť ho spatří až pod vánočním stromečkem).

Dny současné…

Čas od času vytahuji brožurky s přehledem škol pro náš kraj a poptávám se. „Líbilo by se ti třeba tohle? Byl bys zahradník, opečovával bys květiny, pěstoval zeleninu a šlechtil anglický trávník…“ Nebo „Montoval bys auta, spravoval převodovky, brzdy a blinkry…“ Někdy se mi směje, kroutí hlavou, někdy mě doplňuje a moje představy košatí a rozvíjí. Pak zabrzdí a povídání utne. „To bylo ale jenom jako, takovou práci bych dělat nechtěl.“

Stále se nejvíc přiklání k učebnímu oboru elektrikář. Dnes jsem položila Danielovi ještě dotaz: „Kdyby sis mohl vybrat nezávisle na známkách a všem, co ti říkají kamarádi a táta, jen prostě povolání, co by tě mohlo bavit…“ Je to zvláštní, ale tušila jsem, co mi odpoví a opravdu mi Daniel odpověděl. „Tak bych byl kuchař.“

Co si myslím…

Vím, že má blok z doteku syrového masa a to je jedním z důvodů, proč preferuje elektrikáře. Vím, že bude mít jako elektrikář možná jednou širší uplatnění. Že na elektrikáře se chce vydat ve dvojici s kamarádem.

Přesto vím, že ho vaření baví a i on si uvědomuje, jak moc by ho těšilo. Zůstane vaření Danielovým koníčkem a volnočasovou zálibou nebo se nakonec rozhodne jít i přes všechna „ale a protože…“ za svým snem nejniternějším? Tak to zatím nikdo (a myslím, že ani on sám) netuší…

Pokračování po pololetním vysvědčení a po zkušenostech ze Dnů otevřených dveří. V únoru!

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na