Deváťák III.

Autor

Únor se rychle blíží do své poloviny. Možná někteří už netrpělivě vyhlížíte pokračování seriálku o chlapci, který chodí do deváté třídy a uvažuje, kterou cestou se po zdolání základky vydá.

Často si představuji, kolik nás asi je, rodičů deváťáků, co se po večerech radí a diskutují, dumají nad osudy svých ratolestí a mnohdy v noci nespí. Pomáhá mi ujištění, že nás jsou celé zástupy a davy a trochu mě uklidňuje, že když to zvládli ti před námi, zvládneme to také. Bez nátlaku, pevným a jistým krokem, s úsměvem na rtech – s nepředstíraným úsměvem, povzbuzujícím, plným optimismu a nadějí…

Našeho deváťáka bezesné noci nevyčerpávají, spí celkem klidně a těžkou hlavu si z ničeho nedělá. A to je fajn, viďte?! Asi už jsem ho dostatečně popsala v předchozích dílech, je prostě typ člověka, kterého hned tak něco nevykolejí, pohodář, veselý kluk, snílek…

…deváťákův nápad

Bude to tak šest týdnů zpátky, co se na nás bezstarostně podíval a prohlásil, že také celkem intenzivně přemýšlí a zvažuje, kudy se vydat. Elektrotechnický obor je bezesporu hodně zajímavý a perspektivní, ovšem vzhledem k tomu, že rád maluje a vymýšlí nové věci, mohl by být klidně a rád i cukrář. Vytřeštila jsem oči a zareagovala jsem vyřčením první myšlenky, která mně v tu chvíli prolétla hlavou: „..vždyť nejíš sladké!“ Sedli jsme si a hodně jsme si o cukrařině vyprávěli, o kreativitě, jenž je při tomto zaměstnání potřeba, o citu pro barvy, o fantazii, která se může vyřádit při výrobě dortů a zákusků. Čím déle jsme tento učební obor probírali, tím lépe mi k synovi pasoval. „No však občas i sladkosti ochutnávám a nikdo neříká, že se budu chodit do práce najíst!“ Smál se náš deváťák. Cítili jsme, že pokud argumentuje a něco obhajuje, je to jeho vůle a ta by měla nakonec rozhodnout. Výrazně se mi ulevilo.

Dny otevřených dveří

V lednu jsme navštívili dvě školy a při Dnech otevřených dveří jsme si je důkladně prohlédli.

První škola

Nejprve jsme zamířili do elektrotechnické školy. Prošli jsme starší budovu s kabinety a učebnami, jíž nás prováděl učitel jednoho z odborných předmětů, sympatický a hovorný pán ve středních letech. Podával nám informace o předmětech, o historii školy a zmínil se, že se jedná téměř stoprocentně o školu chlapeckou. Došli jsme dokonce až do tělocvičny, kde se nás na chvíli ujal tělocvikář. Ten se rozhovořil o možnostech sportovního vyžití, o lyžařském výcviku, o vodáckém týdnu a zájmových kroužcích při škole. Kapánek si povzdechl, že u mladých registruje snížený zájem o pohybové aktivity. Poptával se deváťáka, jaké sporty provozuje.

Po prohlídce budovy školy jsme byli odesláni na jiné místo, kde probíhají praxe učňů. Sem jsme se všichni moc těšili. Prohlédli jsme si pestře vybavené dílny, kde krom různých zapojovátek elektrických obvodů nechyběly svěráky, pilky, vrtačky, soustruhy, frézy a svářečky. Bylo příjemné, že jsme se zde všichni uvolnili a konverzovali jsme s panem mistrem odborného výcviku o všem, co nás k danému oboru napadlo. Manžela zajímalo technické vybavení a neskrýval, že je jím čím dál více nadšený. Náš chlapec se poptával na obecné věci, které mu nebyly jasné, se zájmem sledoval dokumentární sestřih školní praxe a já jsem se dotazovala na bezpečnost práce a školní jídelnu. Strávili jsme zde velice příjemnou hodinku a odcházeli jsme spokojení. Po návratu domů u nás zvonil deváťákův kamarád, na dotazy, jak se mu ve škole líbilo, odpověděl, že moc. Ovšem neumí si příliš představit, že by se takovou prací živil…

Druhá škola

Za týden jsme se vydali na Den otevřených dveří cukrářského učiliště. Shodou náhod se ve stejné budově učil před mnoha lety deváťákův táta na zámečníka. Interiér školy se velice změnil, provázela nás jím paní mistrová odborného výcviku. Šatny jsme jen narychlo prolétli pohledem a už jsme se hrnuli k učebně na praxi. Ocitli jsme se v místnosti podobné veliké kuchyni, s mísami a vařečkami, lednicí a dřezem, lavicemi a židlemi. Nevím, jestli se mi to zdálo nebo to tam doopravdy trochu vonělo vanilkovým cukrem. Náš syn se zde okamžitě dotazoval, zajímalo ho, jaké předměty se tu učí, co mají učni na praxi oblečené, jak probíhá závěrečná zkouška a jestli se dá na tento obor nějak navázat středoškolským studiem. Dále ho zajímalo zastoupení chlapců v tomto oboru. Paní učitelka mu odvětila, že ve třeťáku mají kluky dva, v prváku jednoho (druhák je zřejmě pouze dívčí). Já jsem chtěla vědět, jakými předpoklady by měl oplývat uchazeč o tento obor. Odpověď zněla pracovitost, kreativita, fantazie, umělecké nadání – měl by umět hezky malovat.

Dále jsme se zaposlouchali do bližšího představení oboru, vyslechli jsme si zajímavé informace o speciálním kreslení, kdy se učni učí malovat se zdviženým loktem, což se hodí pro zdobení dortů a zákusků. S cukráři se ve stejné škole učí také kuchaři a číšníci. Obědy si zde vaří vlastní, servírují je číšníci a cukráři tvoří k školním obědům zákusky. Tak mají vlastně možnost vzájemné konzultace pokrmů a způsobu servírování. Zde jsme se zdrželi kratší dobu, než v předchozí škole, zčásti asi také proto, že paní učitelka hovořila velice rychlým tempem a pak většina vybavení školní kuchyně nám nebyla neznámá z domu. Synkovi se zde líbilo a podle jeho slov by mu ani nevadilo, že by byl mezi většinou dívek, naopak, tohle složení mu nebylo vůbec proti srsti. Ovšem po příjezdu domů prohlásil, že si není jistý, zda chce v životě dělat opravu tuhle práci…

… dál

Následovalo vysvědčení. Nic přeborného, opět se v něm krčilo několik čtyřek, ale když se člověk tak moc nesoustředí, nejsou v okaté převaze, jako v předchozích letech. Takže pokrok pozitivním směrem.

Konala se schůzka pro rodiče deváťáků. Dostali jsme rady, jak vyplnit dvě přihlášky, kde je potřeba, opatřit si lékařské potvrzení. Do 15. března je nutné přihlášky odeslat do škol. Přijímací zkoušky se naštěstí našeho syna netýkají, rozhodnutí ohledně přijetí by měla přijít na základě prospěchu.

Někdy nahlas sní, jak se bude učit cukrářem a péct bráchovi dorty, …. „a když po mně umyješ nádobí, napeču ti třeba i spoustu vánočního cukroví.“ Obratem fantazíruje, jak opraví sousedům ledničku, bude mít svůj firemní auťák, mobil a rozdávat vizitky. Když jsem se zeptala, co si přeje víc, odpověděl, že vlastně upřímně neví. Jeho top- obory jsou tak rozdílné. Našemu deváťákovi by se líbily podle jeho slov oba – elektrikář i cukrář. Když jsem naléhala na odpověď, povzdechl, že by snad bylo lepší, kdyby ho přijali jen do jedné školy. Otázka, co dál, by se vyřešila tak vlastně sama.

Dávala jsem chlapci rady, aby se zaposlouchal do hlasu svého srdce. Někdy jsem s ním chtěla školy rozebírat každý den. Deváťákův táta pro syna preferuje obor elektrikář. Já jako snílek, kreativec pod převahou pravé mozkové hemisféry, fandím cukráři. Náš potomek cítí, že i my, rodiče, máme na jeho budoucnost rozdílné názory. Chápe postoj svého otce a dává mu za pravdu a dává za pravdu i mému úhlu pohledu. Ve výsledku neví.

Před pár dny jsem si postěžovala své kamarádce a svěřila jsem se jí s otázkou, která nás aktuálně čím dál víc tlačí. I ona má doma deváťačku a i oni se chystají vyplňovat přihlášku. Jenomže dcerka téhle mé známé si moc přeje dostat se na jednu konkrétní školu, druhou přihlášku vyplní spíše pro cestu v nouzi. „A co je horší, chtít se dostat do obou škol a ve všem hledat pozitiva, jako tvůj syn nebo se upínat k jedné verzi a pokud nevyjde, tu druhou obrečet?“ … Najednou jsme se dostaly hrozně daleko, odrazila jsem se od nikam nevedoucích úvah.

Dvě přihlášky, dvě školy. Dvě báječné možnosti, které našeho deváťáka něčím lákají. Vyplnit, potvrdit, odeslat. Nerozebírat a netlačit, nechat to odpočívat. I když se možná zdá, že se nic neřeší, snad cosi podřimuje, ale tuším, že nespí. A pokud ano, pak jen na chvíli. Brzy se probudíme a tuším, že se s přísunem energie vydáme na další cestu. Kudy povede? Nechte se překvapit v příští části….

I já jsem zvědavá, o čem se rozepíši. Život je nádherné a nevyzpytatelné dobrodružství. Také proto, že nejde předem nalinkovat.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na