Deváťák IV. – rozhodnutí

Autor

Tak a jsme téměř v cíli a brzy se ozve ústy ředitele ZŠ výzva pro všechny deváťáky „Konečná, vystupovat!“ Tak už to chodí a jak v životě bývá pravidlem, za každým koncem čeká nový začátek a po každé dopsané kapitole nás čeká zase nová, jinak voňavá, jinak dobrodružná, vysmátá nebo zadumaná cesta.

Je tu poslední část seriálu o jednom deváťákovi. Čím byly poslední týdny zajímavé a k jakému rozhodnutí náš chlapec dospěl? Pokusím se Vám povyprávět…

Předně musím připomenout, že je můj syn typ člověka, který se skoro ničím nestresuje, tedy i posledních několik týdnů prožíval jako naprosto bezstarostné období. Nadále sportuje, ve chvílích volna šmejdí po okolí a hledá poklady v podobě ukrytých kešek, schází se s přáteli, chatuje, začal se holit, vtipkuje a pomáhá s domácími pracemi a občas se trochu pubertálně šprajcne. S ostatními deváťáky se zapsal do záříjových tanečních kurzů. Na taneční se těší a dokonce si našel (nebo ona jeho :D) taneční partnerku.

Jednohlasná podpora

Úvahy o budoucí škole a jednou i možném zaměstnání se u nás stočily už pouze jedním směrem, náš deváťák se rozhodl pro cestu elektromechanika. Od svého nápadu cukrářského zcela upustil. Mužská část rodiny a přátel mu jeho nápad s pochopením schválila. A já… ? Já jsem se rozhodla nacházet v synově rozhodnutí jen samá pozitiva. Musím se pochválit, že jsem těch pozitiv pro jeho budoucnost našla opravdu spoustu, takže jsem se přidala do skupiny podporovatelů synem vybrané školy a názorový rozpor se tak v domácí atmosféře rozplynul. Myslím si, že tahle jednoznačná podpora je pro deváťáka nesmírně důležitá. Nejistoty, váhání a strach rázem vymizí a jsou tu jen ti, co ještě ne úplně dospělého kluka drží a ujišťují ve správnosti jeho vlastního rozhodnutí. Takže sílí chlapcova touha, motivace a víra v sebe, ve vlastní názory. Mám radost, že jsem k takovému poznání dospěla.

V letošním školním roce se podávaly přihlášky do dvou škol. Na učební obory se přijímací zkoušky nedělají, tedy rozhoduje prospěch uchazečů. Krátce po odeslání přihlášek se nám ozvali z cukrářského učiliště s tím, že je syn přijat. Čekání na výsledky z učiliště pro elektromechaniky trvalo šest neděl. Synek se nijak nepodával úvahám, co by… kdyby…, jen trpělivě čekal na verdikt ze své vybrané školy. Na můj dotaz, co bude dělat, když ho do jeho zvolené školy nepřijmou, mi odpověděl s klidným úsměvem „to teď neřeš..“.

Moje loučení

Takže jsem se snažila neřešit umělé obavy z budoucnosti. Bylo třeba trochu dohlížet na synův prospěch, pokračují hodiny doučování z matematiky. Před týdnem nás čekaly už poslední deváťácké konzultace na ZŠ. Asi jsem už před návštěvou ZŠ tak trochu tušila, že budou úplně jiné, než předchozí. Nebo jsem je jiné prostě chtěla, a tak jsem je i neobvykle prožívala. Hned v chodbě základky jsme se s manželem usmívali u nástěnek, kde se na nás culily sportovní a slohové úspěchy našich dětí, kde byl jeden z našich synů představený jako předseda svojí třídy. Vzpomněla jsem si na pocity před mnoha lety, kdy jsem sem vedla staršího chlapce k zápisu. Tahle budova na mě tehdy působila tak cize, mísily se ve mně obavy, nejistota a strach z toho, co zde moje potomky čeká. Dnes zde vnímám pohodu a bezpečno, šlápoty a otisky prstů svých kluků. Občas, jako bych tady zaslechla jejich hlasitý hovor nebo zvonivý smích. Uvědomila jsem si, že za pár měsíců nás čeká seznamování s jinou novou školou a třeba zase pocítíme obavy a respekt z neznáma.

Připadalo mi, že i učitelky už tak moc šťouravě neřeší deváťákův prospěch, ale spíš se nám snažily říkat poznatky o tom, jak našeho kluka poznaly jako člověka, jeho charakterové vlastnosti, vzpomínaly na jeho školní úspěchy i škobrtance. Nakonec jsem navštívila synovu dějepisářku, dámu, které se povedlo z loňské čtyřky, jenž měl hoch na vysvědčení, vyčarovat čistou jedničku, skoro zázrak. Tahle paní učitelka je živým důkazem toho, jak mnoho zmůže při vzdělávání jiný přístup a vzájemné sympatie. S loňskou učitelkou si syn prostě nesedl, a proto plaval. Letos si dějepis od začátku užíval, za těch pár měsíců přečetl mnoho knížek k tématu a shlédl i několik historických filmů. Učitelka ocenila deváťákovo odhodlání a hlášku na začátku druhého pololetí: „Tak a odteď už jedu jen na jedničky“. Od té chvíle jiné známky nedostává a jedniček už nasbíral sedm. Vyslechla jsem i názor celého učitelského sboru, že bude náš syn se svým srdcem na dlani ve škole chybět. Bylo mi dojemně a hezky.

Rozhodnutí

Dnes, kdy sepisuji poslední článek o deváťákovi, známe rozhodnutí teprve čtvrtý den. Chlapec byl přijat na oba učební obory. A protože si to doopravdy přeje a má pocit, že ví co chce, nastupuje od září na učební obor elektromechanik pro zařízení a přístroje.

A dál…

Kromě toho, že musí úspěšně dokončit devítku, je potřeba předat do deseti dnů tzv. Zápisový lístek do školy, kterou zvolil. My už synovi zařídili přihlášku ke stravování. V červnu nás čeká schůzka rodičů ve zvolené škole, kde bychom se měli dozvědět potřebné informace ke studiu (zabezpečení učebních a pracovních oděvů, určení volitelného jazyka, praxe během studia… apod.)

Konečná, vystupovat

A to je všechno. Něco končí a něco nového se chystá. Věřím, že i nová kapitola života bude našeho syna bavit.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *