Jak se z černé Lindy stala učitelka

Autor

Asi před pěti lety jsem úplně náhodou potkala svou dávnou spolužačku. Bude tomu už skoro třicet let, co jsme se vedle sebe probouzely na internátu, dělily se o bulku k večeři, psaly společně taháky do fyziky, prožívaly první zamilování. Taková ta krásná doba, na kterou, když si vzpomenete, znova ucítíte jemné zamrazení v zádech. Zdá se mi to jako včera a čas strašně rychle letí.

Martina se po zkouškách odstěhovala od maminky, chvíli bydlela po ubytovnách a na jedné z nich si pořídila i miminko. Narodila se jí krásná holčička a dostala jméno Linda. Napsat o miminu, že bylo krásné, vám možná bude připadat zbytečné, vždyť přece všichni narození prckové jsou hezcí a roztomilí. Jenže tatínek Lindušky měl z části indiánské kořeny a na holce bylo vidět, že se potatila hned na porodním sále. Když mi Martina poslala fotku z besídky ve školce, byly Lindě tři roky a mně doslova spadla čelist. Olivová pokožka, husté rovné černé vlásky, tmavé mandlové oči, řasy snad půlmetrové. Přitom nevypadala exoticky. Fakt zvláštně namíchané děcko a já v té chvíli pochopila, proč se říká, že „namixované“ dětičky jsou nejkrásnější.

Jak roky přibývaly, psaly jsme si s Martinou čím dál méně, posledních deset let jsme si vyměnily jen rychlé smskové přání k Vánocům. Až tenkrát jsem ji náhodou potkala. V naší ulici sídlí pedagogická škola a moje spolužačka se rozhodla dát studovat svou už patnáctiletou Lindu právě sem. U kafe a dortu jsme zavzpomínaly na naše nejkrásnější roky, znovu jsme se smály hláškám profesorů, chytaly se za hlavu při vzpomínce na závěrečné otázky. Linda seděla s námi a naše stupidní kecy ji evidentně nebavily. Nelíbila se jí ani škola, na kterou právě podala přihlášku, nelíbil se jí internát, nové město, ve kterém měla po prázdninách studovat, nenáviděla už teď. Můj dojem z ní byl zvláštní. Nechápala jsem, kam se poděla ta malá usměvavá holka. Já vím, řeknete si možná, patnáct let, to je život vždycky o něco těžší. Sama mám stejně starého syna, denně zažívám pidiboje, denně vysvětluji, že se paprikové chipsy neobědvají, že v dešti používáme zařízení, které se jmenuje deštník, že normální lidi jezdí po jezdících schodech po směru a nekráčí opačně. Ach jo!

Jenže Linda byla jiná. Působila tak trochu syrově. Stále ji zdobily nádherné černé vlasy, které si teď tupírovala do zvláštního „rozcuchu.“ Tmavé oči podmalovávala tlustou černočernou linkou, používala i výrazně tmavou konturku. Černá barva byla zřejmě její jedinou a nejoblíbenější barvou. Oblečení, taška, nehty, sponky, boty. Snad jedině dvě nastřelené zlaté kuličky, jedna v nose a druhá na bradě ji trochu rozzářily. A to ještě pořádně nepromluvila. Její holé věty se skládaly povětšinou z pěti slov. Dvě byly normální a tři sprostá. Marťa se tomu smála: „Je to přece puboška, máš to doma taky tak?“ V duchu jsem uvažovala, jestli pedagogické zařízení sídlící v naší blízkosti dovede udělat z tohoto malého „vampa“ paní učitelku.

A od září Linda nastoupila. Po čtyři roky jsme se každý den potkávaly na chodníku před školou. Byla podivná, velmi chytrá, trochu šílená a děsně oblíbená. Přitahovala kolem sebe nejen normální lidi, ale taky bezdomovce. Prováděla jakousi zvláštní charitu, která ji prý šetřila zdraví a plíce. Půl cigára já a půl přítel. Aby jí nebylo v této těžké době smutno, pořídila si krysu. Někdy ji nosila do školy na rameni, a když byla upozorněna na to, že se to neslučuje se školním řádem, strčila ji prostě do tašky. Krysa Bedřiška byla natolik zocelená, že celé dopoledne ani nepípla. Ale čím si v aktovce krátila chvíli, si vůbec netroufám odhadnout.

Studentská léta plynou jak voda, někdy má člověk podezření, že se řídí podle jiného kalendáře. Linda odmaturovala s výbornými výsledky, účastnila se s úspěchem několika olympiád, dostala stipendium do zahraničí. Několik let jsem o ní nevěděla nic.

Až loni v září. Jela jsem si autobusem pro okurky k zavaření do trhu. Na jedné ze zastávek přistoupila školka. Prckové jeli do plavání, každý měl na zádech batůžek, začínalo pršet a tak byli nasoukaní navíc v pláštěnkách. Jak už to bývá, když se děcka těší, byly jako blešky. Všude plno řečí, štěbetání, smíchu. Jeden pán dokonce politoval učitelku, prý by to sám nezvládl, že to musí být makačka na bednu. I ostatní pokyvovali hlavami. Déšť sílil a v autobuse ubývalo kyslíku. Dusno skoro nesnesitelné se podepsalo na nejmenším chlapečkovi. „Paní učítelko, Janek bude blinkat!“ ozvalo se vepředu. Učitelka přiskočila, přes rameno si přehodila svoje dlouhé lesklé vlasy a já v ní poznala Lindu. S přehledem zachytila „blinkánky“ do Jankovy čepice, utřela mu pusu, hodila si ho přes rameno a šla posadit dva další kluky, kteří se vydali přes celý autobus na výlet. Byla sama na patnáct dětí a zvládala to s bravurou a elegancí. Během jízdy stačila ještě zaplést rozpletený cop, najít ztracený deštník, vysvětlit, jak se skáče šipka do vody a odpovídat na dalších tisíc dětských otázek. Byla přirozená, milá a usměvavá. Práce s dětmi jí krásně sedla. Z původní černé Lindušky zůstala jen černá barva oblečení. Dnes je z ní paní učitelka, které bych jednou s radostí svěřila svoje dítě.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na