K článku mě napadá i dovětek „ aneb Proč je lepší začít chodit do školy v roce 2014 než v roce 1990“. Tak či tak, hned úvodem můžu prozradit, že jsem si téma pro svůj článek nebo spíše zamyšlení nezvolil náhodou, ale naopak docela záměrně. Začátek devadesátých let, který pro naši republiku (tehdy ještě Československo) znamenal období velkých změn, idealistických očekávání a nových začátků, byl novým začátkem taktéž pro mě osobně. Nastupoval jsem totiž do první třídy. Na stejné základní škole jsem vydržel celých devět let a pak už následovala škola střední a posléze jsem prošel i dalšími typy škol – vyšší odbornou, veřejnou vysokou, soukromou vysokou, zahraniční, manažerskou… Vzhledem k tomu, že jsem všechny studované školy řádně dokončil a u oficiálních zkoušek na konci příslušného semestru měl vždy stoprocentní úspěšnost (zlí jazykové by jistě namítli, že zejména vlivem štěstí a náhody, což jim nevyvracím :), dostalo se mé studium i do české knihy rekordů.
Mé studování, které se patrně lehce vymyká běžným zvyklostem, se stalo i námětem různých příspěvků či rozhovorů v médiích. Jednou z nejčastějších otázek, které v této souvislosti dostávám, je „Co byste změnil v českém školství?“ Obvykle následuje z mé strany seznam témat a problémů, kde vnímám prostor pro zlepšení. Méně často však dostávám otázku, co bych naopak pochválil a v čem spatřuji pozitivní posun za dobu, co studuji a po kterou se pohybuji v našem školství. A právě tomu bych rád věnoval tento článek, neboť jsem přesvědčený, že přes všechny problémy v českém vzdělávacím systému, mají dnešní nejen prvňáci, ale i starší školáci zjednodušeně řečeno ´lepší školu´ než jsem měl já a mí vrstevníci.
V těchto školách jsem se postupně vzdělával
Samozřejmě řada lidí by mi hned oponovala, že do ideálního stavu mají současné školy daleko a že jsou mezi nimi značné, v některých případech až obrovské rozdíly. A měli by dle mého pravdu. Také jsem se setkal s názorem, že naše školství kopíruje celou naši společnost, která jde takříkajíc „ode zdi ke zdi“. I s tím se dá do jisté míry souhlasit. Pár příkladů za všechny: od přebytku míst ve školkách k jejich současnému, někdy až zoufalému nedostatku; od téměř vojenské disciplíny ve školách k přehnaně liberálnímu přístupu, někdy až anarchii; od posílání dětí s lehkými mozkovými dysfunkcemi do zvláštních škol k současné smršti různých potvrzení ze strany pedagogicko-psychologických poraden, mnohdy zcela neopodstatněných; od možnosti studovat na vysoké škole prakticky jen pro vyvolené k dnešní masovosti v terciárním vzdělávání. A tak by se dalo pokračovat dále a dále. Ale jak jsem slíbil, pojďme se zaměřit spíše na mladší školáky a na to, v čem jsou pro ně dnešní školy přínosnější než byly ty, do nichž chodila generace před nimi:
První důvod se zdá býti lehce povrchním, avšak jistě ne zcela nedůležitým. Nedávno jsem měl možnost prohlédnout si základní školu, kterou jsem sám navštěvoval a opravdu se změnila téměř k nepoznání.. kompletně zrekonstruovaná, moderní plášť, nové interiéry, špičkový multifunkční kotel v naprosto čisté jídelně, útulné třídy. Člověku školou nepovinnému by se chtělo konstatovat, že sem se děti musí těšit. Samozřejmě v některých menších obcích probíhá výuka v původních starých budovách, nicméně i menší města a obce většinou po roce 1990 do škol investovaly značné prostředky, i za přispění různých evropských fondů. I mimo Prahu jsem tak často překvapen, jak dnes mnohé školy moderně vypadají a že se nezřídka ze studených socialistických typizovaných budov stávají moderní a v rámci možností slušně vybavené školy.
V dnešní době mají také rodiče budoucích prvňáčků mnohem širší rozhodovací prostor, zda pro formální vzdělávání svého dítěte vyberou školu s klasickým vzdělávacím programem, anebo zvolí některý z alternativních přístupů, mezi něž patří například školy s programy na základě konceptu waldorfského, montessori, daltonského, anebo třeba některou z forem tzv. svobodného vzdělávání (unschoolingu) – příkladem, ovšem ne jediným, je ´domácí výuka´. Vzdělávat děti tzv. ´po domácku´ je dle stávající legislativy zatím možné pouze se žáky patřících věkově do prvního stupně základních škol, ale uvažuje se i o rozšíření na celou základní školu. Podle mě nelze univerzálně označit ten či onen vzdělávací přístup za lepší či horší. Každý z nich má své výhody i limity. Pro některé dítě může být přínosnější vzdělávat se ve škole s klasickým vzdělávacím programem, jiné dítě se bude lépe rozvíjet ve waldorfské třídě nebo i při domácí výuce. V každém případě, rodiče své dítě znají vždy nejlépe, jen oni jsou za něj zodpovědní a je jenom dobře, když mají právo volby a také dostatek možností, jaký směr školního vzdělávání pro něj vyberou.
Neoddělitelnou součástí nejen vzdělávání, ale vůbec obecně života dnešních dětí, jsou bezesporu počítače a jiné moderní informační a komunikační technologie. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem chodil do páté třídy základní školy a jako nepovinný předmět si zvolil informatiku. V jediné počítačové učebně bylo asi 8 velkých počítačů typu „386“, které už možná budou mít dnes značnou historickou a muzejní hodnotu. O internetu jsme si tenkrát mohli nechat zdát. Kdo znal windows či cd-rom, byl mezi ostatními žáky vnímán jako borec. Dnes je zajímavé a zábavné sledovat, když si třeba osmiletý třeťák rozumí s počítačem lépe než akademik s nejvyšší vědeckou hodností. Samozřejmě mi hned mnozí namítnou, že děti dnes jenom sedí u počítačů, málo sportují a namísto nenahraditelného osobního kontaktu preferují virtuální komunikaci skrze sociální sítě. Nicméně s počítači je to stejné jako s řadou jiných vymožeností, podle mě je to zkrátka „dobrý sluha, ale zlý pán“. Pro dnešní žáky a studenty je internet asi sluhou dokonce nenahraditelným a pokud se používá rozumně, čímž rozhodně nemyslím například zpracování referátů metodou „ctrl-c, crtl-v, vlastní podpis“, je opravdu neocenitelným pomocníkem s pozitivním vlivem na efektivitu učení.
Závěrem si neodpustím ještě jednu vzpomínku na své školní začátky. V té době byla základní škola, kterou jsem navštěvoval, jedním z průkopníků integrace zdravotně postižených žáků do běžných tříd. Myslím, že byla možná v tomto směru úplně první u nás. Dnes je začleňování žáků např. s pohybovým postižením, jejichž rozumové schopnosti umožňují absolvovat devítiletou povinnou školní docházku, zcela běžným standardem. Tenkrát to však bylo skutečnou raritou. Dokonce si vzpomínám, že naší třídě, kde se s námi učila dívenka na invalidním vozíku, byl věnován dokument České televize. Přestože samozřejmě integrace s sebou nese určitá úskalí, jsem přesvědčený, že i pro ostatní děti je přínosem, neboť si již od útlého věku zvyknou na to, že i handicapovaní lidé, stejně jako třeba lidé jiné rasy či národnosti, jsou součástí společnosti a že není důvod se kontaktu s nimi vyhýbat. Ne nadarmo se říká, že úroveň společnosti lze také hodnotit podle toho, jak je v ní postaráno o ty nejslabší. Další generace budou mít v tomto ohledu jistě co vylepšovat a právě otevřenější přístup a vývoj, který lze i ve školách za daný časový úsek pozorovat, by k tomu mohl také přispět.
Stejné místo( jedna z pražských základních škol), vlevo autor článku jako budoucí žák-prvňák, vpravo jako bývalý absolvent, časový odstup – 23 let
Jistě by bylo možné nalézt řadu dalších témat, v čem se školy za posledních 10, 20, 30 či více let změnily. Jak vždycky dodávám, jistě je i do budoucna na čem pracovat a co zlepšovat. Asi jen těžko se dočkáme doby, kdy se české děti budou do školy těšit tak, jako se do ní těší děti z chudších končin světa, které do ní mnohdy ani chodit nemohou. V každém případě je ale vždycky škoda, když si někteří lidé zpětně školu ve svých vzpomínkách spojují s negativními zážitky či jen jako s místem splnění si své „dětské povinnosti“.
Text: Jiří Matěj BRŮNA
Zdroje fotografií: archiv J.M. Brůny, časopis Veleslavín, pixabay.com