Škola – místo pro šikanu

Autor

Prázdniny už se k nám pomalu ale jistě obrací zády a před sebou, ať už jde o děti nebo rodiče, máme nový školní rok. Jaký bude? Co nás čeká? Jak se nám podaří skloubit všechny studijní, zájmové a pracovní aktivity? Jak děti zvládnou nároky na ně kladené? A budou ve škole spokojené? Spousta otázek, prozatím bez konkrétních odpovědí.

Zastavím se u otázky poslední. Co je základem spokojeného školáka? Bezesporu dva důležité elementy – dobří pedagogové a možná ještě víc dobří spolužáci. Všichni je svým dětem přejeme. Bohužel, agresivita, krutost a ubližování mezi dětmi navzájem není nic neobvyklého a slovo šikana rychle našlo místo v našem každodenním slovníku. V žádném případě by nám však nemělo zevšednět. Šikanování je vážná věc a v řadě případů bývá trestným činem. Utrpení dětí je veliké a jeho následky na těle i na duši si mohou nést po celý svůj život. Šikana je prý nejčastější traumatizací našich dětí.

Odborná literatura uvádí, že na našich školách je šikanována až pětina žáků, šikana se vyskytuje na každé škole – i na té nejprestižnější, která vyniká počítačovou technikou či skvělou výukou jazyků. Nikdo, žádný rodič, nemá jistotu, že se jeho dítě nestane obětí šikany a nebo, pozor, že se nestane také agresorem.

Za šikanování se považuje, když jeden nebo více žáků úmyslně, zpravidla opakovaně, ubližuje druhým. Znamená to, že útočníci nějakému dítěti, které se nemůže bránit – nebo nechce použít násilí – dělají něco, co je mu nepříjemné, co ho ponižuje nebo to prostě bolí. Strkají do něj, nadávají mu, vysmívají se jeho handicapům, bijí ho a týrají, ničí mu věci, zamykají ho v místnosti, berou mu svačiny, peníze, zastrašují a ohrožují ho zbraní, manipulují s ním. Ale mohou mu znepříjemňovat život i jinak. Pomlouvají ho, intrikují proti němu a navádí spolužáky, aby s ním nemluvili, vystavují ho osamocení. A mají z toho radost. A většinou násilí přitvrzují. Jako šikanování mohou být označeny také opakované posměšky nebo ošklivé poznámky o rodině. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání.

Rozlišujeme pět stádií šikany:

První stádium – tzv. zrod ostrakismu
Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen skupiny necítí dobře. Je neoblíben a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet „drobné” legrácky apod. Takové dítě začíná přijímat roli utlačovaného, odstrkovaného, nedokáže se účinně bránit. Tento první stupeň je velice těžko pozorovatelný.

Druhé stádium – fyzická agrese a přitvrzování manipulace
Je charakteristický tím, že psychický nátlak přerůstá ve fyzickou agresi. Agresor zakouší, jak chutná moc, jaké uspokojení mu přináší, když někoho bije, týrá, ponižuje. To, jak bude vypadat další vývoj, záleží do značné míry na postojích žáků k šikanování. Neexistují-li kamarádské vztahy, záporný vztah k násilí, pozitivní morální vlastnosti, pak dochází k prolomení posledních morálních zábran a šikana se rozjíždí ve větším rozsahu.

Třetí stadium – klíčový moment – vytvoření jádra
Je prakticky rozhodující. Existuje stále možnost, že vznikne silné pozitivní působení skupiny, která by oslabila vliv tvořícího se „úderného jádra“. Pokud se tak nestane, tak agresoři začnou spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběť. Obětí bývají většinou ti, kteří se už jako objekt ostrakizování svědčili.

Čtvrté stádium – většina přijímá normy agresorů
Pokračuje činnost jádra agresorů. Jejich působení je tak silné, že jejich normy přejímá celá skupina. Tomuto tlaku se už málokdo dokáže postavit. I mírní a ukáznění žáci se začínají chovat krutě, zúčastňují se týrání a prožívají při tom uspokojení. Dělají to proto, aby oni sami se nestali tím týraným.

Páté stádium – totalita, neboli dokonalá šikana
Tento stupeň je zpravidla ve věznicích, vojenském prostředí a výchovných ústavech pro mládež. Normy agresorů jsou přijaty a respektovány všemi. Dojde k nastolení totalitní ideologie šikanování. Agresoři ztrácejí poslední zbytky zábran a smysl pro realitu a jsou považováni za vůdce, nadlidi.

Jaké děti se stávají agresory?

Většinou nadprůměrně tělesně zdatné, silné a obratné, ale není to pravidlem. Inteligence spojená s bezohledností a krutostí může vyvážit nedostatek tělesné síly. Agresor může pro svůj záměr získat skupinu, proti jejíž převaze je oběť bezmocná. Šikanou si často kompenzuje „mindrák“, trpí pocity méněcennosti, závidí druhým úspěchy ve školní či mimoškolní činnosti. Pro agresora je typická touha dominovat, ovládat druhé, bezohledně se prosazovat. Agresivita se vytváří už v předškolním věku. Určitou roli hrají temperamentové dispozice, zejména vznětlivost a impulsivita.

Iniciátory šikanování pak můžeme rozdělit typově do tří skupin:

  • primitivní, brutální, na první pohled grázlík, který druhé zastrašuje
  • velmi slušný, sevřený, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že by nebyl v pořádku. Oběť trápí většinou někde stranou, třeba na záchodě, aby ho druzí neviděli.
  • žák oblíbený, vlivný, s dobrým prospěchem, s výborným sociálním chováním, který ochotně pomáhá pedagogovi a má jeho podporu. Učitel mu věří a stojí za ním.

Co je důvodem šikany?

Šikana nemá důvod, má jen oběť. A obětí se může stát za určitých okolností každý. Tím, že se nějak odlišuje. Ať už jde o handicap, nebo přednost.

Někdy se dítě se svým trápením svěří, jindy je potřeba být hodně vnímavým rodičem. Všímejte si zejména těchto projevů:

· Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi, není zváno k jiným dětem, nemá nikoho, s kým by trávilo volný čas, telefonovalo si apod.
· Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo), je na něm možno pozorovat strach.
· Ztráta chuti k jídlu.
· Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí o dovoz či odvoz autem.
· Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu).
· Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu.
· Ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně.
· Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad, zmínky o možné sebevraždě.
· Odmítá svěřit se s tím, co je trápí.
· Nedokáže uspokojivě vysvětlit svoje zranění – odřeniny, modřiny, lehký otřes mozku, naraženou kost nebo zlomeninu, popáleniny na ruce apod.
· Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze.
· Nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.
· Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům.
· Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma, své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat.

Co dělat dál?

Jestliže pozorujete některé z výše uvedených příznaků, naslouchejte svému dítěti, projevte mu svou citovou podporu, berte vše co říká vážně. Snažte se zjistit co nejvíce informací – co se stalo, kdo co dělal, kdy, jak, případně kolik je obětí Dohodněte se s ním na dalších krocích. Nedělejte nic bez jeho vědomí. Jednejte rychle, ale konstruktivně, chraňte své dítě. Spojte se s rodiči spolužáků a snažte se získat i jiný úhel pohledu, možná i spojence.

Můžete se také setkat s rodiči agresora a situaci se pokusit řešit společně. Rodiče agresorů zpravidla vůbec netuší, že jejich dítě šikanuje jiné děti. Koneckonců, na této straně se můžete ocitnout i vy. Pak je potřeba odsoudit vždy čin, nikoliv dítě, na provinilci se snažte najít to pozitivnější, na co lze navázat. Celou záležitost vyřiďte co nejrychleji (společně s odborníky) a dítěti ji v každé druhé větě nepřipomínejte. Nekritické hájení vlastního dítěte nebo napadání druhé strany nepomůže nikomu ze zúčastněných. Vstřícnost a ochota ke spolupráci vám umožní se v situaci rychle a dobře zorientovat a minimalizovat nepříjemné důsledky. Informace o šikaně je však často pouhou příležitostí k tomu, aby rodiče viníka nelítostně seřezali, což ovšem agresivitu spíše podpoří než oslabí. Nebo takové chování uvítají jako projev ostrých loktů, se kterými se ve světě neztratí.

Navštivte školu – promluvte s třídním učitelem, výchovným poradcem, školním psychologem, školním preventistou, ředitelem. Zeptejte se přímo, jak mohou pomoci, jak budou postupovat, zda jsou v této oblasti kompetentní, zda spolupracují s dalšími odborníky apod. Ptejte se i na to, jak dítě ochrání před případnou pomstou.

Pomoci může i rada školy nebo jiný orgán školy, ve kterém mají zastoupení ostatní rodiče. Není-li řešení uspokojivé, další kroky mohou vést na školský úřad, Českou školní inspekci, ministerstvo školství, poradnu specializovanou na práva dítěte, policii, soud.
Navažte kontakt s odborníkem – specialistou na problematikou šikanování. Navštivte pedagogicko-psychologickou poradnu, středisko výchovné péče, volejte linku bezpečí. K dispozici je také web Společenství proti šikaně, www.sikana.org

Existuje prevence šikany?

Ano. Přesto, že se jedná o běh na dlouhou trať, v první etapě se dostalo školám především odborné a metodické pomoci v boji proti ponižování, zastrašování, agresivitě a šikanování. V současnosti se klade důraz na vytvářením příznivého školního klimatu. Klima třídy je pak do značné míry odrazem osobnosti učitele a jeho schopnosti zvládnout rozmanité výchovné situace. Příznivou odezvu zaznamenávají také tzv. peer – programy a zavádění etické výchovy do školních osnov.

Je nutné ale zdůraznit, že škola sama boj s hrubostí, násilím a šikanováním nezvládne, pokud ji při výchově nepomůže rodina a pokud mezi dospělými bude nad slušností vítězit nepoctivost, agresivita a brutalita. Předloha chování dospělých, úbytek slušnosti a laskavosti, nesprávné chápání svobody, touha po moci a penězích prosakuje z běžného života do světa dětí. A svět dětí je vždy reflexí světa dospělých.

A co ještě?

Ještě pár slov od profesora Zdeňka Matějčka, osoby na dětskou duši nejpovolanější.
Otužujte své děti už v předškolním věku a to přátelským kontaktem s druhými dětmi. Místo vození dětí z jednoho kroužku do druhého, nechte je hrát si s dětmi ze sousedství, zakoušet docela obyčejné sdílení zábavy, radosti, napětí, spolupráce, soutěže, solidarity. Kde jinde pozná dítě věrnost a obětavost než v přátelských vztazích? Pomožte mu s navázáním přátelského vztahu s některým dostatečně sebejistým dítětem. Najděte mu protektora a ochránce – někoho, kdo je schopen mu porozumět a v případě potřeby se jej i zastat.Veďte ho k empatii vůči druhým, k tomu, že nikoho neponižujeme, nevytahujeme se, neposmíváme se, k tomu, že je potřeba pomáhat a překonat své sobectví. Nejde o nic jiného než o běžné a obyčejné výchovné principy.

Zdroje:
http://www.sikana.org/
http://www.minimalizacesikany.cz/
http://www.rodina.cz/clanek3981.htm

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na