Chvilka

Už už odpočítáváme ani ne tak dny, jako spíše hodiny do Štědrého dne. Děti mají v každém pohledu plamínek nedočkavosti a radosti s každou odbitou hodinou.  A já bych normálně nevěděla kam dřív skočit a jestli víc uklízet, nebo zdobit, balit nebo dopékat. Ale letošní rok je jiný, bohužel Ježíšek nejen, že se snaží potěšit každé srdíčko, on si někdy vybírá, kdo bude sedět u štědrovečerní večeře s ním a byť se nám zdá jeho výběr nespravedlivý a krutý, musíme se s ním smířit. A mnohdy jde o výběr nečekaný a nepochopitelný, a my neumíme situaci přijmout. Nezlobte se tedy na mne, že nepřicházím těšit, jen si potřebuji vylít srdce, abych doma děti o kouzlo Vánoc nepřipravila. Chodí za mnou, tulí se, chtějí veselou maminku a ona se jim vyhýbá, protože cítí, že jim teď neumí vrátit tu jejich bezstarostnou radost a skrývá oči zalité slzami, nejde to utišit.

V důsledku prodělaného covidu se zhoršil zdravotní stav mojí milované kamarádce natolik, že boj o život vzdala. A přitom jsem neznala veselejší bytost, milovala život a uměla ho žít. Nikdy se k nikomu neotočila zády, vždy ochotně pomohla. Byla zdravotní sestřička, pomáhala všem, ale když potřebovala sama pomoci, nebyl nikdo, kdo by ji pomoci dokázal.

Její odchod je tak bolestný a rozloučit se díky nastalé situaci může jen velmi úzký okruh rodiny. Mrzí a bolí mne to zároveň. Myslím na paní Pohlreichovou, která byla nedávno v televizi a její věta se mi vryla hluboko do srdce: „Emoce jsou nemoce, netrapte se věcmi, které nejdou změnit.“  Jak moudré a poučné, ale řídit se jí nelze. Některé emoce zkrátka musí odplavat.

Martinko, budeš v našem srdci napořád. Nic už nebude takové jako bylo dřív, bude mi scházet tvůj smích i smysl pro humor, žila jsi tu s námi krátce, ale útěchou je nám, že jsi žila naplno. MILOVALI JSME A MILUJEME NAPOŘÁD….

BUĎME NA SEBE HODNÍ A MĚJME SE RÁDI.