Dámská jízda

Autor

Nezáleží na tom, kolik vám je, jestli jste vdaná, svobodná, zamilovaná nebo zklamaná. Jestli máte tolik práce, že nevíte kam skočit. Zda se cítíte šťastná nebo propadáte chmurným myšlenkám. Pokud vám zavolá kdykoli během dne nebo večera vaše kamarádka a pozve vás na dámskou jízdu, neodmítejte.  A nebo ještě lépe, naplánujte „večer pro ženy“ sama. Pozvěte ty, které máte ráda. Všechny.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ten nápad měla moje kolegyňka z práce. Protože jsem nikdy žádnou, ryze holčičí jízdu neabsolvovala a cítím se jako usedlá vdaná manželka a maminka od dvou dětí, nejdříve jsem odmítla.

A pak mi pomalinku docházel význam toho slova „usedlá“. Jsem fádní, šedá myška? Nezajímavá, nudná? Neuměla bych se bavit mezi holkama? Kdo se vlastně zmíněného večera zúčastní? Když mi kamarádka poodhalila složení, kde nechyběla ani její maminka, začínala se mi vracet odvaha.

Za třináct let manželství se nestalo, abych o takové akci třeba jen uvažovala. Pravdou je, že mě skupinka kamarádek nikdy na žádnou „jízdu“ nepozvala. Tedy šance poznat nepoznané. Přestat vnímat samu sebe jako fádní, málo odvážnou, zašedlou. Pro jeden večer mohu být soběstačná, pestrá a bezstarostná žena. Na můj dotaz, kam se půjde, mi kamarádka odpověděla jen, ať počkám trpělivě na telefonu.

Manžel byl mojí předstartovní nervozitou skvěle pobaven. Pochichtával se, když viděl, jak často kontroluji mobil a tu a tam otevírám skříň s oblečením, vzdychám a v sebeobraně před svými nejistými obavami si hledám doma nějakou práci. Dopoledne se mi nikdo neozýval. Když i dlouho po obědě můj telefon mlčel, napadlo mě, že z dámské jízdy třeba nic nebude.

Blížil se podvečer. Telefon se rozezněl. Dostala jsem jen pár stručných informací. Místo konání a název akce „Mexická noc“!!! Absolutně nevím, co si na tento typ večera vzít na sebe, v klobouku nepůjdu. Tedy mě napadlo, že nic nezkazím v černé. Černé kalhoty, triko, černé sáčko. Možná proto, že zeštíhlují. Dámská jízda může začít.

Odstartovaly jsme v restauraci. Někdo zvolil jako nápoj číslo jedna kávu, jiná neslazenou vodu bez bublinek, já patřila mezi ty, co to vzaly pěkně se vším všudy, tedy s večeří. Přiznám se, že na večeři v restauraci jsem se celý předchozí den těšila. A pravdou je, že jsem si pochutnala. Jak už to bývá, ženy nemívají problémy s konverzací, tedy se povídání, vyprávění, seznamování, rozběhlo velmi navázaně. Mezi výbuchy smíchu skvěle zapadla nějaká ta sklenka něčeho ostřejšího.

Z vyprávění mého i všech zúčastněných mi pomalu docházelo, jak rozdílní lidé se na stejné akci sešli. Každá měla jiný osobní příběh, viděla život z různých úhlů a nacházela se v odlišné fázi od ostatních. Přesto nás spojoval stejný večerní program. Ať už spokojená maminka od rodiny nebo svobodná rebelka, každá z nás potřebovala tenhle dámský večer. Témata proletovala od dětí a vaření po partnerské vztahy, zaměstnání, filozofické úvahy, plány do budoucna. A mě bavilo naslouchat všem těm verzím, propojovat je i rozdělovat, představovat si holky u stolu, jako mně podobné šedé myšky, i když jsem tomu snad ani nevěřila…

Dámská jízda přešla k další fázi. Nebyla to fáze jen pro odvážné, byla pro všechny. Hurá na taneční parket! Mexická noc nabrala na obrátkách. Rozlévala se tequila, ke které jsme přikusovaly pomeranč obalený ve skořici. A zábrany mizely. Myslím, že i bez tequil by mezi námi žádné zábrany nebyly. Tančilo se, veselá nálada se dala rozdávat. Starosti se uklidily hluboko do minulosti a čas přítomný žádné trable nepřipouštěl.

Myslím, že se nesluší takový večer nějak násilně utínat, musí se protančit, proklevetit a člověk by se měl nocí prodivočet a doslova prosmát. Nejde říct „konečná, vystupovat“. Nad ránem se plká už kapánek jinak, než v začátcích celé akce. Někoho zmáhá z alkoholu melancholie, jiného únava, další chytá druhý dech na tanečním parketu. My patřily mezi vytrvalkyně, které stopnul až jeden z pořadatelů informací, že se bude zavírat. V tu chvíli nám došlo, že dámská jízda trvala neskutečně až do pěti do rána! Já si všimla manželovy SMSky, že venku už svítá. Teprve v autě na cestě domů na nás přicházel spánek.

Možná  jsem si na to vzpomínala jen matně. Spíš skoro vůbec. Doby, kdy jsem se za svobodna vracela domů nad ránem. Ledabyle očistíte chomáčem vaty make up, pár tahy kartáčkem projedete zuby a hroutíte se do postele. Jakmile zalehnete, máte pocit, že plujete lodí po vlnách na širém moři. Vlny vás uspávají, až dočista usnete.

Připadá vám, že uplynula sotva chvíle, když zaregistrujete hlásky vašich dětí. Dohadují se, jaký se pustí televizní program a co si namažou na chleba. Vnímáte nedělní ráno takové, jako každé. Jestli je tohle šedé ráno šedé myší rodinky, tak miluji šedou. Trochu mě bolela hlava, ale musela jsem se usmát. Tou dobou šel kolem manžel a opětoval mi úsměv. „Ještě spi, ty naše dračice, dnes vařím já.“ Zavřel mi dveře a trochu napomenul kluky, aby se ztišili.

Dámská jízda. Myslím, že to byl báječný nápad. Ventil v osobním životě, svobodný večer, kdy běžné starosti pustíte z hlavy. Jakýsi vysavač trablí a nahromaděného stereotypu. Nejde cítit se na takové akci stará. Nejde se vnímat jinak, než jako ženská osobnost, zasluhující pozornost. Máte čas si s kamarádkami říct všechno. Vaše klevetění nikomu nevadí a nikdo nečeká, kdy už si všechno sdělíte. Můžete drbat, konverzovat a tančit až do rána. No řekněte dámy samy, proč ne?

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na