Dnešním dnem startuje pilotní díl našeho nového seriálu o etiketě. Protože je pan Ladislav Špaček velice zaneprázdněný, budu vás naší stonožkou událostí, momentků, přestupků a ponaučení provázet já. No, vlastně, kromě mě ještě někdo další-mladík Karel.
Kdo je mladík Karel se dozvíte hned vzápětí. Úkolem Karla je nejen vás pobavit (a třeba i vykouzlit na vaší tváři lehký úsměv), ale také provádět vylomeniny, které nejsou v souladu s etiketou. Spočítáte, kolika chyb se v první části Karel dopustí? Ale teď už konečně pusťme ke slovu Karla…
„Proč zrovna já?“ Křičel jsem dnes ráno na našeho nevychovaného psa Kavalíra, když mě tahal svými zuby za peřinu a celou ji ze mě sundal. „Proč nespíš?“ Den co den, každé ráno o pět minut dřív, mě takhle budí. Došli jsme k nehorázné šesté hodině! Kavalíra žene touha proběhnout se kousek lesem, občůrat každý druhý strom a očichat čerstvé stopy lesní zvěře. Chodíme spolu jen na okraj lesa.
Jak jsem se tak loudal za svým skotačícím Kavalírem, vlastně jsem své kroky nevnímal a téměř ještě spal, z mého útlumu a zachumlaného potácení se mezi stromy, mě vytrhlo psí štěkání. Náš Kavalír statečně vrčel a hrozivě ňafal na kolemjdoucí. Kolemjdoucími nazývám starší pár. Nejspíš nemohli dospat, a tak podnikli hned takhle s rozedněním jednu ze svých, možná pravidelných, ranních procházek.
Psisko jsem bez potíží svolal ke své noze a dva seniory jsem si zvědavě prohlížel. Když jsem je na lesní cestě míjel, ztichli ve svém povídání a měřili si mě pohledy. Skoro mi bylo nepříjemné, že jsme kolem sebe prošli takhle mlčky. Možná jsem je měl pozdravit (?) … Ale což, to bych také mohl zdravit všechny lidi z Václaváku, až pojedu do Prahy. To bych z toho dobrýdenování mohl zešílet. A byl bych trapný. Cizí lidi se prostě nezdraví. Na lesní cestě ani v Praze… Abych nešel tak úplně jako němý, napadlo mě, že bych si mohl pískat, tedy jsem si pískal. A šel jsem dál.
U starého vykotlaného dubu se hromadili další lidé. Skupinka rostla, copak ti tu v sobotu takhle brzy dělají? Aha, soudě podle batohů, jedná se zřejmě o turistický oddíl. Že se jim chce! A kam se budou trmácet? V hloučku sportovně oblečených turistů jsem najednou zahlédl známou tvář. To je přece Linda! Seděli jsme spolu v první třídě v jedné lavici. Tedy, ta se změnila. Málem bych ji nepoznal. Linda se mi vždycky hrozně líbila.
Bezmyšlenkovitě jsem vtrhl přímo doprostřed skupinky turistů. Zase na mě všichni civěli trochu divně. Proč bych je zdravil, když je neznám…(?) „Ahoj Lindó! Jsi to ty! Co tady děláš? A jak se vlastně máš?“ Linda mě teprve teď zahlédla. „Ahoj Karle! Já se zde každou sobotu scházím s turistickým oddílem. Chodíme na různé zajímavé výlety.“ Ostatní turisté se na nás pořád dívají. Sedl jsem si na blízký pařez a přitom jsem šimral Kavalíra za ušima. „Dobrý den.“ Utrousil jsem jen tak mimochodem, protože navzdory radosti ze setkání s Lindou, nebylo mi mezi tolika neznámými lidmi moc příjemně. Odpověděla mi jen malá holka „Ahoj“. Ostatní mě asi neslyšeli.
Linda šla pro nějakou starší paní. Seděl jsem dál na pařezu a přemýšlel, koho to asi vede. Zase mě zmáhal stud a nervozita. Když jsem nejistý, nevím, co s rukama. Olupoval jsem z pařezu kůru. „ Mami, chtěla bych ti představit Karla. Karle, to je moje maminka.“ Příchozí dáma se na mě přívětivě usmívala. Asi bych jí měl nabídnout ruku. Tak jsem jí ruku podal „Dobrý den, já jsem ten Karel, co chodil s Lindou do první třídy…“ Lindina mamka se ke mně trochu v rozpacích sehnula do podřepu (protože jsem stále seděl na tom pařezu) a ruku mi také podala. Myslím, že se ušpinila od smůly, protože jsem si to neuvědomil, byl jsem smůlou pěkně zalepený. Nějak hned potom se ta maminka vzdálila mezi ostatní turisty.
Linda stojí dál vedle mě a usmívá se. „A jak se máš, Karle? Studuješ někde? Bydlíš pořád tady v domku u lesa?“ A tak Lindě vyprávím, jak se mám a co dělám a že žiju úplně obyčejným studentským životem, možná i trochu nudně. Nejsem zvyklý povídat si příliš s děvčaty, a tak pro uvolnění atmosféry zasunuji svou od pryskyřice ulepenou ruku do kapsy…
A tady Karla a jeho sobotní vycházku lesem stopnu. Asi jste správně pochopili, že jsme si s mladíkem vzali pod drobnohled zdravení a některá společenská gesta. Jak to vidíte vy:
- Měl Karel pozdravit dva seniory na lesní cestě? Nebo oni jeho jako první? Nebylo nakonec správné, že prošli mlčky?
- Měl Karel pozdravit hlouček turistů, který potkal vzápětí? A koho dříve, známou Lindu nebo neznámé lidi?
- A co Lindinu maminku, smí zdravit muž ženu a přitom sedět? Podání ruky-kdo komu podává ruku jako první: Lindina maminka Karlovi nebo Karel mamince?
- Jak na vás působí Karlova ruka v kapse? Je možné mít při povídání jednu ruku v kapse? Skutečně to uvolní atmosféru? A co kdyby si zastrčil do kapes rovnou obě ruce?
Těším se na vaše reakce a názory v komentářích.
SPRÁVNÉ ODPOVĚDI:
- Karel měl jako první pozdravit seniory na lesní cestě. V neznámém prostředí, kde jsme sami (lesní cesta, chodba domu, ale také v menší místnosti-např. čekárna u lékaře, malý obchod…) při vstupu pozdravíme. Je rozdíl, zda někoho potkáme na vesnici nebo ve městě. Na noční městské ulici osamělého chodce nezdravíme.
- Hlouček turistů měl Karel pozdravit. Z hloučku zdravíme nejdříve cizí osoby, pak své přátele.
- Ženu zdraví muž první, samozřejmě ve stoje. Ruku podává žena první. Společensky významější lidé nabízejí ruku jako první.(Má právo rozhodnout se, s kým si rukou potřese a s kým nikoliv).
- Karlova ruka v kapse se dá omluvit při neformální situaci (což povídání s Lindou jistě bylo), může navodit přátelskou atmosféru a zbavit formální ztuhlosti. Nikdy si nesmíme dát do kapes obě ruce, to je hrubá neslušnost.
Použitý zdroj: Nová velká kniha etikety, Ladislav Špaček