Každý den se seniory

Autor

Práce je to náročná, nicméně potřebná a záslužná. A obohacující. Požádala jsem o rozhovor aktivizační pracovnici ze státního Domova pro seniory v Praze. Kamila Parpelová odpovídala s viditelnou láskou nejen ke své práci, ale hlavně ke svým klientům. Domov pro seniory je jejím pracovištěm již deset let, což je zhruba třetina jejího života.

Ergoterapie je léčebná metoda, jejíž název pochází ze spojení řeckých slov „ergon“ (práce) a „therapia“ (léčení). Možnosti ergoterapie jsou rozsáhlé, v dnešní době patří k běžné nabídce Domovů pro seniory (stejně jako dalších ústavních zařízení). Principem je především aktivní zapojení do určité činnosti, která je pro klienta významná a potřebná. Náplně této „léčby prací“ závisí především na (hlavně zdravotních) možnostech, zájmu a chuti jednotlivých seniorů. Osobnost pracovníka na ergoterapii je velice důležitá, vždyť denně ovlivňuje náladu a s ní související celkový duševní a zdravotní stav mnoha klientů v zařízení.

Kamila patří k těm, kteří jsou se seniory každý (všední) den. Je součástí jejich životů, je trochu jako jejich nový člen rodiny. Jaké to je, pracovat v zařízení pro seniory? Jak lze seniory potěšit a zabavit a jak posléze nabírat energii na další práci? Zajímala jsem se i o cestu, která Kamilu k práci na oddělení ergoterapie dovedla.

Čím jsi chtěla být jako malá?
Vším! Asi jako všechny děti. A ještě k tomu každý měsíc (možná spíš týden) něčím jiným. Jednou to byla paní prodavačka, potom zpěvačka, potom jisto jistě princezna mixlá zpěvačkou a hérečkou, ale hlavně tanečnicí (sladké to časy bez racionální korekce)… Pravda, angažování se pro sociálně potřebné mne asi nenapadlo.

Kudy vedly tvé studijní a pracovní cesty?
Po úspěšném absolvování základní školy jsem si šla užít trochu legrace na kadeřnické učiliště. Legrace byla, ale vědomosti nikoli. A protože časem jsem dostala rozum, udělala jsem si i maturitu a než jsem stačila někoho ostříhat, octla jsem se na vyšší zdravotnické škole – obor diplomovaná sestra pro psychiatrii. A vlivem okolností (v podstatě náhodou) jsem si nedávno dodělala bakaláře na Karlově univerzitě – obor sociální práce a pastorační činnost. Při studiu jsem si vydělávala různě, prodávala boty, pracovala v knižním klubu a taky chodila po Praze převlečená za kuře a dělala reklamu pro KFC. Moje první zaměstnání na plný úvazek je to stávající, takže mnoho zkušeností nemám.

Jak ses dostala k práci na oddělení ergoterapie v domově důchodců?
To byla v podstatě také náhoda. Po „zdrávce“ jsem se jala najít si nějakou tu Bohulibou práci a že tedy by bylo dobré začít v Domově pro seniory, protože tam se nejlépe rozkoukám (úplně jsem se necítila na to, vyrazit s injekční stříkačkou na některé z psychiatrických oddělení…). Tam mi nabídli práci na rehabilitačním oddělení, řekla jsem: „proč ne, zkusit to můžu“ a zhruba po roce jsem dostala další nabídku v tom samém zařízení, jestli nechci změnu a přejít na oddělení ergoterapie, tak jsem odpověděla stejně. A bylo to (úsměv).

Ještě bych ráda podotkla, že si neříkám ergoterapeutka, jelikož nemám potřebnou kvalifikaci, a to obor ergoterapie na lékařské fakultě. Jsem spíše aktivizační pracovnice.

Co je náplní práce na oddělení ergoterapie?
Náplň práce lze rozdělit na tři typy: se seniory pracujeme individuálně a/nebo ve skupině a k práci samozřejmě patří také administrativa.

  • Aktivizace skupinová: předčítání, arteterapie, pohybové aktivity (taneční terapie s instruktorem, kondiční cvičení), muzikoterapie, promítání filmů, kognitivní trénink (trénování paměti), kulturní život (koncerty, představení, přednášky, výstavy), společenský život (oslavy, posezení u „čaje“…)
  • Aktivizace individuální: rozhovor, nácvik soběstačnosti, zooterapie, bazální stimulace, duchovní a duševní péče, provázení adaptační fází, doprovázení v terminálním stadiu klienta, osobní asistence, krizová intervence, funkční testování…
  • Administrativa: plánování, příprava a koordinace skupinových a individuálních aktivit; nákup pomůcek a materiálů; fotodokumentace; práce na PC – zpracovávání dat, individuálních plánů klientů, zápisů z aktivit + internet jako zdroj informací a inspirace.

Jsi klientům denně nablízku, co seniory v domově nejvíc trápí? A co je nejvíc potěší?
Těžko říct, je to u každého klienta individuální. A moje odpověď zase hodně subjektivní. Ale dobře, čistě z mého úhlu pohledu klienty nejvíc trápí to, že nemohou zůstat ve svém domácím prostředí, že není nikdo z rodiny, kdo by se o ně postaral. Hned potom je to, myslím, jejich zhoršující se zdravotní stav, především ztráta mobility a soběstačnosti. A k tomu pozitivnějšímu – co je potěší. Asi soustředěná pozornost na ně, opravdový a upřímný zájem o jejich osobu.

Co tě na práci baví?
V tomto zařízení pracuji již 10 let a myslím, že priority, kvůli kterým zde zůstávám, se s postupujícím časem proměňují. I když to vyzní prapodivně, baví mne staří lidé. Baví mne jejich zvláštnosti, jejich zkušenosti a opravdovost toho, že se blíží ke konci života a to, jak k tomuto životnímu období přistupuje každý jinak. Je fajn chodit do práce někam, kde jiní žijí a tam se snažit jim to bydlení udělat veselejší, zábavnější, smysluplnější. A ze sobeckého úhlu pohledu, ano – baví mne být potřebná.

V čem je práce se seniory náročná?
Uf, někdy absolutně ve všem, ale to každá práce a každá v něčem jiném. Někdy jsem doslova přesycena sociálními kontakty a mám chuť si někam na hoooodně dlouhou dobu zalézt a vůbec nemluvit. Těžké je, že většina energie – iniciativy, zájmu, témat… musí vycházet ode mě, že klienti jsou často příjemci, kteří již často v důsledku jejich zdravotního a duševního stavu nedávají žádnou zpětnou vazbu. Pro mne není náročné fyzicky pro ně něco udělat – dát napít, projít se…, ale dát jim právě to, co cítím, že potřebují – ten opravdový zájem. Také sledování psychického i fyzického úpadku klientů, které s věkem logicky přichází je těžké, ale s tím se člověk postupem času naučí pracovat.

 

Jakým způsobem odpočíváš a nabíráš nové síly?
Relaxuji, jak se dá, je to má oblíbená činnost. Mám to štěstí, že zátěž z práce umím nechat v práci a „ven“ vycházím s čistou myslí – i když bez energie (úsměv). Baví mě spousta věcí, teď se například vyžívám v pletení čepic, které jsem se i pokusila prodávat na Fleru. Hrozně ráda se hýbu, takže docela často chodím cvičit a teď i na kurzy moderního tance. Hodně mě dobíjí můj útulkový minipsík Fifina (1,75 kg), to je taková moje soukromá canisterapie. Taky posezení s kamarády v hospůdce nebo klubu, nebo společné výletování je k nezaplacení. A abych nezapomněla, každodenní, rituální relax je, když si můžu vlézt večer do vany plné horké vody a všechno špatné nechat odplavat…

Jak bys ztvárnila rodinu 21. století?
V rodině 21. století by v ideálním případě měli být 2 dospělí, milující se jedinci a alespoň jeden trpaslík. V ještě ideálnějším případě může být trpaslíků více 😉

Děkuji za rozhovor a přeji příjemné dny pracovní i osobní a do budoucna splnění představy o ideální rodině!

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na