Kterak nás apríl potrápil

Autor

Když končívá týden, většinou se nestačím divit, jak nám ty dny proklouzávají mezi prsty. Když končívá měsíc, mívám až melancholickou náladu, a je mi líto každého měsíce, se kterým se loučíme. Samozřejmě se těším na každý nový, jen kdyby se v něm stačil člověk nadechnout a ten čas tak neletěl. Ale je to možná tím, že žijeme tak trochu v poklusu a stále se máme na co těšit. Když přijde takový měsíc blbec, nevěřili byste, jak umí být dlouhý. A že letošní duben byl úmorný. Jsem nevýslovně šťastná, že se probouzíme již do máje.

Duben nám začal, jak již to bývá aprílem. A když si celý život tropíte legrácky z jiných, musíte očekávat, že vám to někdy vrátí. A tak se stalo, že mi má milovaná rodinka ukázala, že jen prací není člověk živ a není třeba se k ní tak upínat. Byla neděle předvelikonoční a plánovali jsme rodinný výlet do skanzenu, kde si naši kluci pod odborným vedením upletou pomlázky a my holky se pokocháme šikovností místních malérek. A necháme se také k nějaké tvorbě zlákat. Vyrazíme hned, jen co ještě vyřídím pár nezbytných mailíků. „Zapněte mi prosím počítač, bude to rychlé,“ volám na děti. No to kdybych věděla…. Miláčci mi na spodní stranu počítačové myšky přilepili papírek s nápisem APRÍÍÍL!!!

Já jsem se vzápětí přihnala, odehnala je od počítače s tím, že jsem za chviličku připravená a oni ať se jdou nachystat. Mršky pozorovaly a bavily se mým počítačovým zápolením za dveřmi pokoje. Papírek zabránil jakémukoliv schopnému ovládání myšky. Ať jsem klikala a rejdila, jak chtěla, nechtěla mi sloužit. No nic, restartuju počítač a snad to naskočí. Než mne napadlo myš otočit, troufnu si říct, že jsem tam s ní snad 20 minut pěkně zápasila. A to ještě se mi muž posmíval, že to bude asi aprílem: „Všechno si z tebe mámo utahuje…“ „ALEEE,“ odbyla jsem ho, „mám všechno zapojené.“ Že si ze mě děti tropí dobrý den, mne ani nenapadlo. Nooo hold jablko nepadá daleko od stromu, dostali mne a to si dávám táááákový pozor.

Po aprílu jsme se přehoupli až do pátku 13. A já začínám být pověrčivá. Když jsem děti vezla do školy, přeběhla nám přes cestu, nechci říct černá, ale tmavá kočka a nezachránil nás ani její bílý ocásek. Protože už odpoledne se to s námi vezlo. Vyzvedla jsem děti po obědě a sama musela utéct z práce, protože je zrovna čekalo jejich první hokejové utkání. Vyzvednu synka ze školky a ještě musíme stáhnout dcerku ze školy. Málem se o mne pokoušely mdloby, když jsem ji viděla přicházet. Na měsíc starých, vlastně nových džínách, které podle jejich slov, byly jediné nositelné, má obrovskou díru na koleni. „Mami já jsem spadla ze schodů. Ale neboj, přežila jsem“. Jojo, to je hlavní, má pravdu. Ale vztek se mnou tedy cloumal pořádný, takových peněz a ani jich neužila. No, však mi myšlenky na džíny brzy rozehnala. Když nastoupila na led, tak v druhé třetině se se soupeřem nepěkně srazila u mantinelu. Jenže zatímco on vstal a už se hnal opět k puku, Káji se ani nehnula. Až ve mně zatrnulo. Trenér k ní okamžitě dojel, pomohl ji vstát a už nám ji vezl na střídačku. Co se stalo??? Káji měla oči plné slz, a že nemůže dostoupnout, že ji sedl na koleno a moc to bolí. Zkušení trenéři nahrabali bruslí z ledové plochy led a podali nám ho k přiložení na koleno. Tatínek nám dceru na rukách odnesl do šatny a měli jsme po zápase. Koho to jen napadlo, vypisovat něco na pátek a ještě 13-tého.

Ani synovi se nepodařilo nad soupeřem vyhrát a tak bylo všechno špatně, naštěstí nic není tak horké, jak se uvaří. Na koleni se objevila do rána jen obrovská modřina a jinak nám nic vážnějšího nebylo. A tak si říkám, že jsme ještě vyvázli.

Pak jsme se 20. dubna účastnili zápisu do první třídy se synem. Dcerku tam již mám ve 3. třídě, tak ve srovnání s ní, určitě nebyla připravenější, než ten malý capartík, co nám bravurně sčítá do 20 a napočítá, do kolika jen chcete. Zkrátka byla jsem si jistá. Ale zchladili mne pomalinku hned ve dveřích. „Víte, že nejste naší spádovou oblastí!!??!!“ Ne, tak to jsem nevěděla, nejbližší škola, co máme a my sem nepatříme??? „Víte vesnice vzdálená 6 km má málo dětí tak vy spadáte tam.“ Pokoušely se o mne mrákoty podruhé. Pak nám Martínek špatně drží tužku. Jinak bez ztráty kytičky. Nooooo, když nebudou chtít, tak nás nevezmou, to je jasné. Tak já tedy trnu dál…

A už tu máme pálení čarodějnic. Tak konečně něco, kde si odpočineme. Vedro je venku už od rána, odpoledne hlásí, že kvůli vedrům dokonce Pražákům pálení zakázali. No to mají teda blbýýýý, to my si to užijeme. Domluvili jsme si kamarády. Já nachystala špekáčky, deku, masky a tradáááá. Nevěřili byste, že během lusknutí prstu se stáhnou mraky, začne foukat vítr, ochladí se. Chtěli byste se přiobléknout, leč s tímto jste nepočítali a není do čeho. První kapka nevěští nic dobrého. A za chvilku přijde liják. Bože, není se kam schovat. Tři připravené ToiToi budky jsou beznadějně obsazené. Smrádek najednou nikomu nevadí a tísní se v ní klidně i 3 lidé najednou. Jelikož nemáme ani deštníky, dáme zavděk dece, kterou tentokrát nepoužijeme na sezení, ale dáváme ji na hlavu. Po pekelně dlouhých 10 minutách déšť ustává. Všechno je všude mokré. Přicházím o náladu, už nechci nic opékat, začíná mi být zima, chci domůůůů. Ale dobře bavící děti mne přemluví, že počkáme do zapálení vatry. Slibují ji za 15 minut. Z oněch slibovaných se stává 45 minut, ale stálo to za to. Nááááádherně připravený program a skvěle hořící vatra zažehne jiskru v srdci a rozpálí celé tělo. Ach, cítím, že konec dobrý, všechno dobré. A pomalinku přichází máj. Děkuji času, že je spravedlivý. Vše zlé je jen do času.

Krásný máj všem
Lenka

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na