Dnes je Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Vyhlášen byl v roce 2005 a má připomínat utrpení obětí v době druhé světové války. Toto datum bylo vybráno záměrně, jedná se totiž o den, kdy byl roku 1945 osvobozen nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim – Březinka. Obětí byly miliony a je potřeba nezapomínat, poprosila jsem o vzpomínky paní Zdenku Kotkovou, které v Osvětimi zahynula v plynové komoře babička Anna pouhé čtyři měsíce před osvobozením tábora. Vyprávěla o tom, jak se lidské osudy propojují a protínají a jak je pro naši budoucnost důležité nezapomínat na minulost.
Její maminka byla lidická žena, která jako jediná z pětičlenné rodiny přežila. A dál už nechám vyprávění na této báječné ženě… Zdenka Kotková: Moje maminka mi stále moc schází, pocházela z Lidic a tak měla velmi krutý osud. Ale měla jsem štěstí, že jsem našla další úžasné ženy, které mi snad maminka poslala do mého života.
V roce 2013, krátce po svých stých narozeninách, zemřela Pavla Kováčová, moje adoptivní maminka, jak se sama nazvala. Úžasná osůbka plná energie. Klavíristka, malířka a skvělý člověk. Když jsem se dozvěděla o jejím životě, vyrazilo mi to dech. Dokázala za Protektorátu aktivně pomáhat v odboji, utéci k partyzánům na Slovensko za svým mužem a se dvěma dětmi, které dokázala ochránit a s nimi přežít. Paní režisérka Olga Somerová zařadila její příběh do dokumentu Sedm světel.
Znám několik let Martu Kottovou. To je další skvělý člověk. Žena podobná způsobem života Pavle. Zvláštní je, že tyto obě ženy se znaly a já jsem o tom ani nevěděla. Marta mi dává sílu dnes, ač o dvě desítky let starší a po velkém životním utrpení. Dokážeme mě rozesmát, zlehčit pro mě traumatizující zážitky. Neúnavně a tolik let jezdí po republice do škol a vypráví dětem o svém osudu za války, očima dvanáctiletého dítěte. Jsou to neskutečné příběhy odvahy, ale i lidství. Vypráví nám o svých kamarádkách z Terezína. Popisuje co prožívala v Osvětimi. To základní lidé znají, ale ona to dokáže oživit svými vlastními pocity. Po besedách vyjede s dětmi do Terezína. Často se s lidmi vydává i do Osvětmi. Kde bere tu sílu? S námi Lidickými se zúčastňuje našich akcí. Děkuje nám za krásné zážitky a my nechápeme. Děkujeme jí, že nám věnovala svůj čas. Účastníci akcí jsou poctěni přítomností Marty. Ona je neskutečná vlastenka. Při cestě autem nadšeně sleduje naši zem a říká, jak je krásná. Má přímo niterní vztah k našemu prvnímu prezidentovi T.G.Masarykovi. Jak někde vidí jeho podobiznu, nebo sochu je dojatá. Udivuje ji, že naše děti toho o něm moc neví, ale bohužel ani učitelé. A ještě jedno osudové spojení. Bratr Marty pan Viktor Laš, byl ve skupině terezínských vězňů, kteří pohřbívali Lidické muže. I mého dědu a strýce. Zvláštní spojení tří osudů. Jsem moc ráda, že jsem znala Pavlu Kováčovou a jsem ráda, že znám Martu Kottovou.
Dne 3. března bych měla mít v jičínské knihovně besedu s Martou Kottovou. Mám jen obavy o její zdravotní stav, je po operaci, tak na ni myslím, aby byla v pořádku. Přeci jen, 24. února jí bude už 87 let. U besed kladu důraz na to, že Židé žijící u nás byli ve většině velmi vzdělaní a pracovití lidé, často umělci, spisovatelé a o tuto elitu jsme přišli, byli to i úžasní vlastenci. Kolik generací lidi ve městě Jičín, kde nyní žiji, mohlo obohatit toto město. A nejen toto. Je důležité nezapomínat!
Moc děkuji za vzpomínky, za to, kolik energie vkládáte do osvěty a přeji, ať se Vám i nadále daří!