(proti!) Násilí na seniorech

Autor

Je to boj. Nelehký a nerychlý boj. Boj na dlouhou trať. Někdy připomíná boj s větrnými mlýny. Možná proto, že nebojuji násilně. To by bylo proti přesvědčení mému i principu celé věci. Dnes je Světový den proti násilí na seniorech. Máte pocit, že vedle vás nikde není? Nebo ho jen nevidíte..?

Není to jen o prvotní představě násilí. Mnoho horších ran, než těch fyzických – které mají tu „výhodu“, že jsou vidět, jsou rány psychické. Zabývám se seniory už mnoho let. Zabývám se bojem za jejich práva, za jejich zábavu i klid (podle jejich vlastního přání) a za mír v duši, ale také za „prachobyčejnou důstojnost“, které jsou dost často ušetřeni, především ve společenských zařízeních. Samozřejmě nelze paušalizovat, ale vzhledem k tomu, že se setkávám a neustále komunikuji s mnoha lidmi, kteří se zabývají stejným tématem, tak bohužel vím, že to není nijak bezvýznamný a zanedbatelný problém.

Blogovala jsem tento den o týrání v loňském roce a i letos po přečtení stále pokyvuji hlavou a znovu se pod ta slova podepisuji. Kromě vzdělávání se, rozněcování diskuzí a podněcování k řešení situace ve velkém a shora jsem se byla letos – dnes – poradit na třetím ročníku Fresh senior festivalu. A bylo mi potvrzeno, že je potřeba NEVZDÁVAT TO. A tak si dovoluji apelovat i na Vás, kteří vidíte, slyšíte, cítíte, že se „něco děje“, tak neváhejte a stěžujte si. Je potřeba překonat strach z toho, že nám to bude vráceno a prostě zabojovat, protože jinak se nic nezmění! Na přednášce byla paní, která se nakonec rozhodla nestěžovat, protože měla strach, že pak samotná bude po letech v zařízení znevýhodněná díky tomu. Ale bylo nám vysvětleno, že když to takhle skoro každý „raději“ vzdá, tak se TAM NEHOŘE nesejdou stížnosti, tudíž bude mít vrchnostenstvo pocit, že se neděje nic hrozného čili je vše v pořádku, tudíž není třeba ŽÁDNÝCH ZMĚN.

Ale my ty změny chceme. My, co jsme nakoukli pod pokličku života starých lidí, konkrétně v zařízeních. Ať už zdravotnických nebo sociálních. Ať už je to přístupem zaměstnanců, nebo jejich nedostatkem, nedostatkem peněz, nebo zájmu a péče. Ať je to jakkoliv, není to v pořádku. A tak tímto prosím všechny, kteří se s nerovnostmi setkají, ať to nepřejdou mávnutím ruky. Příště to můžete být vy, vaše maminka, babička, která bude hodiny ležet a čekat na cokoliv (otevření jogurtu, podání vody, přebalení, zvednutí z toalety), až si bude přát dočkat se už leda tak svého rychlého konce. Jasně, vždycky přece máte na výběr: „když se vám naše péče nelíbí, vemte si babču domů a starejte se sami…“ To k velké lítosti často dnes není možné. Z mnoha důvodů. A tak nezbývá, než to vydržet. A tak nevypadá důstojnost. Tak se nežije.

A proč míváme/mívají většinou strach?

(cituji z čerstvé publikace spolku Porte, vydané u příležitosti 3. ročníku festivalu, více na FRESHSENIOR.CZ)

  • strach o život, o fyzické a psychické zdraví
  • strach z odvety, z neposkytnutí pomoci
  • strach ze samoty a izolace
  • strach z podezírání z psychiatrického onemocnění
  • pocit studu a viny (ze zveřejnění, z nepochopení)
  • generační hodnoty (respektování manželství, nedotknutelnost osoby)
  • strach o budoucnost násilné osoby (nechtějí konat proti blízkému člověku)
  • objektivní závislost na agresorovi (ve financích, v mobilitě…)
  • normalizace týrání (oběť si nechce přiznat, že je na ní pácháno násilí)
  • obava z umístění v domově důchodců
  • omezený přístup k sociálních službám

Není už toho strachu dost?

Pojďme se mu společně postavit! Nabídněme naší generaci i těm dalších Život bez násilí a beze strachů…

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na