Nevím jak vy, ale já jsem sbírala ve svém životě kde co. V dětství vedly papírové ubrousky, které jsme si s kamarádkami se zaujetím vyměňovaly, pak přišly poštovní známky, dokonce i nálepky z krabiček od sirek. Vzpomínám, jak jsem je úhledně lepila do velkého notesu. Později jsem si založila sbírku sešitů a sešitků s recepty, a abych to kuchtění a servírování jídel něčím ozvláštnila, dala jsem se do sbírání plastových lžiček všech možných velikostí. Jak šel čas a s ním spojené občasné stěhování z místa na místo, moje sbírky se zčásti rozdaly, ale taky poztrácely, poničily nebo založily bůhvíkam. Něco z toho mála, co mi zbylo, jsem vám přiblížila na vložených fotkách.
Snad proto, že jsem si sbírek užila dosytosti, dnes už nemám zájem cokoliv hmotného shromažďovat. I přes tuto skutečnost jsem si uvědomila, jak ráda bych sbírala dál. Uvědomění si bylo jen krůčkem k tomu, aby padlo rozhodnutí – dám se do sbírání lidských příběhů. Myslím těch krátkých, mnohdy humorných situací, se kterými se tak často v běžném životě setkáváme a které, přes samý spěch a stres, snad ani nedokážeme vnímat, případně se jimi pobavit nebo se nad nimi pousmát.
Jeden takový příběh se odehrál vloni, pár dní před Štědrým dnem, v době, kdy nákupní horečka většiny národa stoupla na 39 stupňů Celsia. Horečku dostal i můj muž. Ovšem ne nákupní, ale tělesnou. Proto jsem se cestou z obchodu zastavila v lékárně. Několika zákazníkům přede mnou jsem věnovala jen letmý pohled a dál myslela na svého maroda a taky jsem se těšila, jak si užiju dlouhé vánoční volno. Z rozjímání mě vyrušil ženský hlas.
„Nebude vadit, že nesu recept na nepečené cukroví? Zato je s rumem, taky s mandlemi, koukněte. A vzala bych si u vás nějaké vitamíny za 110 korun.“
Postarší paní strčila udivené lékárnici výstřižek barevného letáku jisté lékárny: „Tady to píšou přece… SLEVA 100 Kč za Váš recept.“
Zbystřila jsem a z hlavy pustila starost i těšení.
„Získejte dnes za svůj recept slevovou poukázku,“ četla nahlas paní magistra a na tváři se jí rozehrál úsměv.
Laskavě stařence její omyl vysvětlila a dodala, že i kdyby přišla s receptem od lékaře, nemohla by již slevu uplatnit, protože ta platila pouze 17. prosince a dnes je jednadvacátého.
Smála jsem se ještě doma, když jsem manželovi příhodu vyprávěla a pak jsme, i přes jeho virózu, prožili krásné předvánoční odpoledne.
Tak vidíte, a to se traduje, že nejvíc se člověk pobaví dětskými hláškami. Což o to, pravda to jistě je, ale musím ze zkušenosti dodat, že my, dospěláci, nijak pozadu za dětmi nezůstáváme.
Málo radostnou kapitolou jsou naopak příběhy, které vyplodí netaktní drbny typu Niklové z Ulice. Oči jako pichlavé trnky, uši nastražené, nic těm babám neunikne. Zažila jsem, jak odposlechnutou větu v obchodě, dokázala jedna taková – Niklové podobná – přeonačit v parádní „drb“.
Příhoda se týká rodiny, kde všichni členové, staří i mladí, pracují v zemědělství a jejich vzdělání vždy končilo výučním listem. Mladí z rodiny mají čtyři dcery a nejstarší z nich studovala obor zdravotní sestra. Školní léta se sice neobešla bez kotrmelců a zádrhelů, ale nakonec slečna studium řádně dokončila. To si dovedete představit, jaká to byla pro celou velkou familii prestiž, takové vzdělání! Maminka novopečené zdravotnice se radostně a nahlas pochlubila své kamarádce při nákupu v obchoďáku. Zahlaholila: „Tak máme doma sestřičku!“ Jedna věta ukecané drbně úplně stačila. Vydedukovala si, že se jim narodilo páté dítě a zase holka. Smyšlenku šířila rychlostí blesku dál a neopomněla ji okořenit: „A že TO na ní nebylo vidět, viď Mařko. To sou věci. Si myslím, že ještě zkusej toho kluka, uvidíš.“