Setkání přes generaci

Autor

Většina z nás je v životě měla nebo má. Někdy jsou nám blízcí, někdy vzdálení. Místně i srdečně. Někdy zasahují do výchovy přímo, někdy nepřímo, někdy nezasahují nijak. Mají své důležité místo v rodině. Když vztah nefunguje, bývá to na škodu pro všechny zúčastněné. Prarodiče. Povídala jsem si o nich s PhDr. Evou Labusovou.

Čím jsou si prarodiče a vnoučata navzájem přínosem?

Dávají si možnost setkání „přes jednu generaci“, což je oboustranně žádoucí a důležité. Vnoučata jsou pro milující prarodiče přirozenou radostí a „korunou stáří“ i ztělesněním smyslu jejich snažení rodičovského – prarodiče totiž často při vnoučatech prožívají to, co jim při vlastních dětech uteklo, takže si svým způsobem hojí své případné rodičovské rány. Nejsou už svázáni onou bezprostřední nervozitou, spojenou se zodpovědností, mají odstup. „Vnoučata nevychováváme, vnoučata si užíváme…“, říkávají a dobře vědí, co tím myslí. Mají konečně to, co jim jako rodičům chybělo: trpělivost, nadhled, čas. Prarodiče vnoučatům dále zprostředkovávají kontinuitu se starými časy. Umožňují jim vhled do historie světa i rodiny. Ukazují činnosti i věci, které rodiče nedělají, nepoužívají. A dojde-li v rodině k problémům, např. ke sporům mezi rodiči, bývají právě prarodiče dětem nejbližší podanou rukou – stávají se důvěrníky, kteří pomáhají zpracovat obtížné situace, a to ses spontánní láskou, jakou by děti jinde nenalezly.

Takže přístup „rodiče vychovávají, prarodiče rozmazlují“ je u nás celkem zažitý?

Ano, tohle často platí a není na tom dle mého soudu nic špatného. Prarodiče jistě mohou vnoučata hýčkat, mělo by to však zůstat v mantinelech zdravého rozumu a nemělo by to v ničem zásadním překračovat přání a vůli rodičů. Rodiče a prarodiče by si měli vzájemně naslouchat, respektovat se a udržovat patřičné hranice ve smyslu nebudeme si do svého rodičovství / prarodičovství hovořit za předpokladu, že se obě strany budou držet dohodnutých pravidel.

Kdo by měl určovat hranice, jak ne/zasahovat do výchovy?

Podstatná rozhodnutí jsou vždy na straně rodičů. Prarodiče by to měli plně respektovat. Je velmi důležité, aby rodiče s prarodiči udržovali otevřené vztahy a o případných neshodách otevřeně diskutovali. To se bohužel často nedaří a souvisí to někdy s tím, že prarodiče nezvládají vlastní rodičovskou roli a mají snahu stále řídit životy svých dávno dospělých dětí. Ne všichni prarodiče jsou zkrátka moudré a vyzrálé lidské bytosti, někdy je tomu přesně naopak, a to jsme pak na cestě za uměním nemožného, jak už to tak v rodinných vztazích někdy chodí. Přese všechny těžkosti, nejde-li o extrémní patologie, je ale důležité usilovat o dohodu a vztahy nepřerušovat. Kontakt s prarodiči je pro děti nenahraditelný.

Čím mohou prarodiče ve výchově“škodit“?

Zkusím to vysvětlit na příkladech. Vidím rozdíl v tom, zda dítě u babičky a dědy např. déle pospává, má dovoleno pobíhat v pyžamu po zahradě nebo ráno dostane malou lžičku nutely, kterou maminka nekupuje, nebo když prarodiče dovolí něco, co rodiče skutečně zakazují. Je nepřípustné, aby prarodiče např. vegetariánsky vedeným dětem dávali maso nebo přes zákaz rodičů vnoučatům dovolili hodiny před televizorem. Dělají-li prarodiče něco, co vnoučatům ničí zdraví či charakter, pak jim skutečně škodí, a považuji za logické, když se rodiče proti tomu vymezí. Ale naopak bych se přimlouvala, aby snachy nebyly hysterické, když tchýně např.s dítětem dělá něco nepodstatného „jinak“, viz. už zmíněná lžička nutely po ránu. Klid a vzájemnost v mezigeneračních vztazích jsou důležitější než bezchybný denní režim a 100% zdravá strava a výchova. Takže i velkorysost je jistě na místě.

Nakolik hraje ve vztahu roli pravidelný kontakt?

V zásadě je jistě dobře, když se obě generace potkávají pravidelně a mohou spolu žít obyčejný život – ve školním roce i o prázdninách. Nezáleží ale tolik na pravidelnosti kontaktu jako na hloubce a intimitě vzájemného vztahu. Pokud vztahy nefungují, mohou prarodiče s vnoučaty bydlet v jednom městě, v jednom domě, a přesto mít k sobě nepřekonatelně daleko. A naopak setkání jednou za rok, žijí-li vnoučata třeba za mořem, mohou být nádherná a intenzivní.

Pracovala jsem v domově důchodců a často jsem se setkávala s tím, že se jako dobrovolnice hlásily „vnučky“ bez vlastní babičky. Je možné, že jim ten vztah natolik chyběl? Lze podle Vás navázat až téměř rodinný vztah tímto způsobem?

Ano, to se stává a je to pochopitelné. Paradoxně takové uměle vytvořené vztahy často fungují výborně, zřejmě v duchu úsloví „přátelé jsou příbuzní, které si člověk vybírá sám“. Ve Skandinávii jsou v této souvislosti např. vědomě budována architektonická propojení seniorských rezidencí s mateřskými školkami. A v Německu zase některé školy zavádějí v sedmých třídách v rámci občanské nauky povinné návštěvy v domovech důchodců. V praxi to vypadá tak, že každý sedmák má svého seniora, s nímž v rámci povinné výuky individuálně tráví dvě hodiny týdně a program přitom záleží na zdravotním stavu starého člověka. Některé děti tak berou „svého“ stařečka jen na procházku do parku, jiné s ním jdou třeba do kina. Ukazuje se, že přes počáteční nelibost a rozpaky si většina dětí tyto návštěvy oblíbí a některé dokonce velmi oceňují, že jim konečně někdo naslouchá, že jsou pro někoho důležité. O radosti starých lidí asi mluvit netřeba.

Závěrečná slova k tématu „Prarodiče“:

Považujme za velké štěstí, daří-li se nám mít pěkné vztahy s našimi prarodiči. Aktivně o to usilujme. Dáváme tím dětem do života víc, než si možná uvědomujeme.

Děkuji za rozhovor!

Jaké máte (měli jste) vztahy se svými prarodiči a jaké vztahy mají vaše děti ke svým prarodičům? Jaký vztah máte ke svým vnoučatům?

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na