Tchánovci

Autor

Vztahy bývají někdy/často náročné. Někdo má vztahy vypjaté s vlastními rodiči, natož s těmi vyvdanými/vyženěnými. Vánoční svátky jsou svátky rodinné a zároveň svátky klidu. Je to vůbec možné? A nejen o Vánocích, ale během celého roku. Jak nejlépe obrousit a zjemnit hrany v napjatých vztazích? Na otázky odpovídala rodinná poradkyně Eva Labusová.

Přijde mi častější, že konflikty vznikají mezi tchyněmi a snachami, kdežto tchánové jsou méně konfliktní. Je tomu opravdu tak? Pokud ano, v čem vidíte hlavní příčinu?

Bude to nejspíš tím, že ženy obecně mnohem více prožívají vztahové a emoční záležitosti. Matky pak ve srovnání s otci mívají větší problém odpoutat se od svých dětí a nechat je žít jejich vlastním životem.Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo, i tchán umí mladým někdy svým vměšováním a neústupností komplikovat život…

Souboj matky a manželky o syna-manžela bývá nelítostný a často stoji na nevědomých postojích z obou stran. Problém matky bývá, že si nepřipouští náležitost a potřebu toho, aby po svatbě „první ženou“ v životě jejího syna byla jeho manželka. Snachy zase nedoceňují obtížnost situace, do které se muž dostává, když je tlačen, aby v situacích vyhrocených do zvolání „buď já, nebo ona“ dramaticky volil mezi matkou a manželkou.„Jasně, že manželka je na prvním místě, ale přece ode mne nemůže chtít, abych mámu zapudil!?“ slýcháme od takových mužů v poradnách.

Někdy je ovšem problém také v tom, že se mamánek neumí pustit máminy sukně, a manželka až pozdě zjistí, že se neprovdala za dospělého muže, nýbrž za nezralé dítě, dosud závislé na rozhodnutích svých rodičů. Obecně tchýním chybívá soudnost a snachám velkorysost, řekla bych.

Proč se často stává, že jinak bezproblémové vztahy mezi tchánovci a mladými se rapidně zhorší, pokud začnou bydlet pod společnou střechou? V minulosti tento model přece běžně fungoval, tak co je dnes jinak? Nebo si jen myslíme, že to kdysi fungovalo?

Dobré ploty a dobré hranice dělají dobré přátele, to platí do značné míry i v mezigeneračním soužití. Pod společnou střechou nebývá snadné vymezit teritoria. A pokud jsou vztahy napjaté, viz. vaše předchozí otázka, mladé manželství dostává zabrat a nezřídka je příliš těsné soužití dvou generací i příčinou jeho rozpadu. K tomu může přispět fakt, že přistěhovalý z partnerů, který se má de facto zabydlet v domově toho druhého, cítí značnou nerovnováhu, není rovnoprávně zapojen, nepřipadá si dostatečně „doma“.

V minulosti model soužití generací fungoval obdobně jako fungovala, resp. nerozpadala se, manželství. Ekonomické i společenské tlaky byly velmi silné a nebylo zvykem, aby lidi prosazovali vlastní zájmy na úkor ustálených norem. Dnes o příbuzenských vztazích, včetně těch nejtěsnějších, platí, že od nich očekáváme především citové zázemí a vztahový komfort. Když se v nich začneme dusit nebo máme pocit neúnosného emočního utrpení, vycouváme. Velmi často bohužel dřív, než dokážeme zabojovat o nápravu, která by kolikrát vyžadovala jen trochu dobré vůle a zdravého rozumu.

Tchánovci mají své zkušenosti, mladí chtějí zase jít svou cestou. Z toho vzniká velké množství konfliktů. Jak co nejlépe vyřešit to, aby rady, které tchánovci udílejí (ať už jde o výchovu, životní styl…) nebyly pro mladé tzv. prudou?

Moudří rodiče včas pochopí, že se svým dospělým dětem nemají násilím míchat do života a že jejich nevyžádané rady nejsou akceptovány a neslouží k ničemu dobrému. Znovu jsme u umění nechat potomka včas odejít, resp. pokud bydlíme i nadále pod jednou střechou, neplést se mu přehnaně do života.

Situace je dnes o to složitější, že životní styl i výchova se za poslední čtvrtstoletí v naší zemi snad ani nemohl změnit víc. Dnešní manželství, resp. častěji už jen vztahy „na hromádce“,vznikají v jiných společenských kulisách, a také péče o děti je v mnohém totálně jiná, často postavená na zcela nových a protichůdných – často vědecky nově ověřených, leč dosud v praxi nepřijatých – pravidlech. Moudrost a tolerance jsou však nedostatková záležitost, proto jsme svědky tolika mezigeneračních konfliktů a vztahových krachů.

Často jsem se setkala s tím, že u vztahů prarodičů vůči více vnoučatům funguje jakýsi „syndrom prvorozeného dítěte“. Jak docílit toho, aby nahlíželi na všechny děti stejným způsobem?

To, že na všechny děti nahlížíme stejným způsobem, ať už jako rodiče nebo jako prarodiče, je mýtus. Ve skutečnosti máme ke každému dítěti nebo vnoučeti specifický a jedinečný vztah, utvářený podle běžných pravidel – k někomu máme blíže, jiný je nám třeba pro jinakost své povahy méně pochopitelný.

Na rozumové rovině si můžeme stokrát říkat, že mezi dětmi neděláme žádné rozdíly, ale ve skutečnosti jsou takové rozdíly přítomny. Zdůrazněme však, že nemusí jít hned o protežování nebo znevýhodňování, ale prostě jen o jedinečnost každého vztahu. V míře láskyplného přístupu se nic lišit nemusí. A co se prvorozenectví týká, je to specifická pozice – jak ve smečce sourozenců, tak u vnoučat.

Spousta babiček a dědečků svá vnoučata rozmazluje, ať už věcmi nebo servisem, který jim dopřávají. Jak jim šetrně vysvětlit, že si to nepřejete, protože chcete, aby z dětí vyrostly samostatné osobnosti, které si váží práce i věcí?

Pokud jsou primárními pečovateli dětí rodiče a u prarodičů vnoučata tráví jen přiměřený, omezený a vlastně „vzácný“ specifický čas, pak bych se nebála toho, že prarodiče stihnou děti „zkazit“.

Je na místě zkusit se s prarodiči dohodnout o věcech, které ovlivňují zdraví dítěte (viz. např. dnes tak častá a typická prosba rodičů k prarodičům, aby dětem nedávali sladkosti nebo aby je nenechali vysedávat před televizí). Jinak bych se přimlouvala za to, aby prarodičům – v čase kdy rodiče nejsou přítomni – bylo dovoleno vytvářet si s vnoučaty vlastní a třeba i mnohem benevolentnější pravidla soužití než mají děti doma. Pro děti jsou tyto zkušenosti s jinakostí životních stylů důležité a hodně se z nich učí. Pokud jsou pohromadě prarodiče i rodiče, mělo by vždy platit to, co řeknou rodiče.

Někdy se stává, že prarodiče nejeví přílišný zájem o svá vnoučata. Jak je navést k tomu, aby se do jejich života více zapojovali?

To je těžká otázka. Lásce a zájmu o druhého se nedá poručit. Než přesvědčovat vlastní prarodiče, kteří nejeví přirozený zájem (naštěstí takových není mnoho), doporučuji najít dětem náhradního prarodiče – třeba v podobě postaršího souseda, kterému nevadí, když se mu cizí děti motají pod nohama při zahradničení apod. Kontakt dětí a seniorů je mimořádně příznivý pro obě strany, je-li spontánní a vyplývá-li z přirozeného zájmu. O tom jsme ale už diskutovali při jiné příležitosti: http://www.evalabusova.cz/rodina21/prarodice.php

Opačný extrém je, když rodiče prarodičům odpírají kontakt s vnoučaty kvůli osobním sporům. Jak by měli tito prarodiče postupovat, aby se s vnoučaty mohli vídat?

Konflikty mezi generacemi a zvláště rozvody dnes vnoučata od prarodičů skutečně často vzdalují. Vzhledem k tomu, že většina dětí zůstává po rozvodu v péči matek, bývají znevýhodněni hlavně prarodiče z otcovy strany. Po rozvodu, zvláště probíhá-li za vypjatých okolností, bývá dost běžné, že ten, kdo se cítí poškozený, chce i zpřetrhat vazby k rodině ex-partnera. Je nicméně důležité, pokud to jen trochu jde, zachovat vztah mezi dítětem a všemi jeho prarodiči – prarodiče navíc v čase velkých otřesů často umějí poskytnout potřebné zázemí a zachovat dítěti bezpečné zázemí i tolik potřebný kousek ze starého předrozvodového světa.

Jakou radu byste na závěr dala jak tchánovcům, tak mladým, aby jejich vztahy byly co nejméně konfliktní a pokud možno bezproblémové?

Doporučila bych nám všem soustředit snahu o zdokonalování a převýchovu především na náš vlastní individuální osobní život – nemůžeme totiž měnit druhé, ale vždy jen sami sebe. Snahu o rozvoj soudržnosti a empatie naopak uplatňujme v soužití s ostatními. A pokud už konflikt nebo nedorozumění přijdou, překonávejme je vstřícností a odpouštěním. Je to důležité i proto, že tím jdeme příkladem našim dětem. Můžeme si být jisti, že to, co poznají ve své domovské rodině, budou předávat dál, pokud jednou založí svoji vlastní rodinu…

Děkujeme a přejeme klidné a příjemné svátky i celý příští rok a těšíme se na další příjemnou spolupráci!

O autorce:
PhDr. Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů s poradnou v Praze 8 Kobylisích. Věnuje se také publicistice – píše a překládá pro evropský rodinný měsíčník Rodiče (www.rodice.com) a pro čtvrtletní magazín Osobní rozvoj (www.osobnirozvojonline.cz). Spolupracuje s dalšími českými rodičovskými a společenskými časopisy. Spolupořádá přednášky a semináře pro odborníky i rodiče. Je vdaná, s mužem Davidem mají tři dospívající dcery. Více na www.evalabusova.cz

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *