Všechno se nám jednou vrátí

Autor

Milá rodino, není to tak dávno, co jsem se k Vám přišla vyzpovídat, vyplakat se na rameno a svěřila se, jak mě rodina svazuje a nutí dodržovat rituály, které mi nejsou vlastní. Nikdy bych se k nim dobrovolně nehlásila, ale jsem odsouzena je přijmout a se sebezapřením vypotit krev pro blaho rodiny. Největší propagátor rodinných tradic je můj tatínek. Ten byl odjakživa požitkář, ale s přibývajícími roky se obrací více k těm rodinným. Byť je pořád v jednom kole a má na vnoučky času pramálo, chce si vzácné chvilky vychutnat a připravit jim tak ty nejkrásnější vzpomínky na dětství. Pravdou je, že mnohdy jsem brblala, když mi promlouval do duše a nutil mě ke stmelování rodiny, jen co se nachomýtla sebemenší záminka k oslavě. Jako bych se ještě teď slyšela:“Dědo, copak musíme oslavovat každou blbinu? Lítám týden s jazykem na vestě, jen pro dvouhodinové zpestření!“ Ale pak se vždy zastydím, vždyť měl pravdu, stálo to za to. Nelituji nikdy, ale vždy říkám, tohle naposledy.

Teď se musím ale smát, jak ty boží mlýny melou. Letos se náš dědeček rozhodl, že už má dost nenápadného, nudného domečku v zimě. Zainvestuje a koupí také venkovní osvětlení. Inspiroval se u našich zahraničních sousedů, kteří neponechávají výzdobu svého obydlí náhodě. V každém ročním období jejich vstup do domu doslova pohladí duši. Zabralo mu spoustu času vybírání a hledání a pak celý víkend trvalo, než vše nainstaloval. Kdybyste si mysleli, že tím celé cavyky končí, jste na omylu. Děda zůstal svůj a vyslovil přání, že nerozsvítí dřív, než přijedeme všichni. A tak, jak se rozsvěcuje vánoční stromeček na náměstí, rád by uspořádal rozsvícení jejich domu. „Haha…no ty se bez ceremonií neobejdeš,“ neodpustila jsem si poznámku. Ale svolila jsem, že si uděláme čas a některý den navečer určitě přijdeme. Jaké ale bylo překvapení od mé dcerky, když ji dědeček zval na rozsvícení domečku: „Dědo, ale když se rozsvěcuje strom na náměstí, tak je to i s hudbou, trhy, punčem…“ Nemůžu se ubránit smíchu, když vidím ten pohled mého tatínka, který na mě upřel. Jako bych snad za něco mohla, jako bych někoho snad navedla. „Samozřejmě, s tím vším se počítá, Karolínko“ zněla jen jeho odpověď, ale své zaskočení skryl jen velmi chabě.

Babička jen obrátila oči v sloup: „Já ani žádný punč pro děti uvařit neumím!!! Bože, nemůže se obejít bez těch taškařic?“ Beru babičku za ruku: „Neboj mami, pomůžu ti, to zvládneme, jen ho necháme trochu vykoupat“ Nic nedáváme znát, jen se usmíváme na znamení, že bude fajn, když se tradice ujme a budeme pravidelně chodit na slavnostní rozsvícení domečku.

Pak nám ale vytře zrak Martínek: „Dědo, dědoooo…my už máme doma upečené perníčky, já můžu mít stánek s perníčkama!!!“ Hohooo, koukám chlapi drží při sobě, se smíchem bořím pohled do koberce, myslím, že děti mají asi jinou představu, než měl dědeček. Babička místo toho očekává frašku pro sousedy, konec konců akci pořádá náš děda, tak kdoví jestli v ulici nevyvěsí rovnou pozvánku pro všechny z okolí.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na