Za poslední dva roky mě život pěkně zkouší. Do svých 40 let jsem nevěděla, co jsou lékaři, co je stres, problémy… Pak se mi to nějak nahromadilo všechno najednou a ne a ne se z toho dostat. Začalo to gynekologickou operací, kterou jsem brala jako jen takový malý zákrok, kterým projde v dnešní době každá druhá žena… Rychle jsem na to zapomněla a můžu říct, že po pravidelných kontrolách je všechno v pořádku. Tedy zatím!
Asi 4 měsíce na to mi zemřel otec, což byla pro mě rána. Bylo to strašně rychlé a nečekané, takže mě to opravdu vzalo. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem byla zase “ v pohodě“. Už v té době se mi pomalu, ale jistě hroutilo manželství. Věděla jsem, že tohle manželství vede ke špatnému konci, ale pořád jsem tomu ještě dávala šanci. Další rok následoval rozvod. Nebyl nijak drastický, proběhlo to v klidu, dcery už byly dospělé, takže se s tím vyrovnaly poměrně dobře.
Přesně v tom samém měsíci jsem si nahmatala bulku v prsu. Absolvovala jsem nepříjemné martýrium vyšetření a doufala, že se jedná pouze o nějakou cystu. Omyl, byl to nádor, naštěstí nezhoubný. Z operace jsem strach neměla, ačkoli příjemné to zrovna nebylo. Říkala jsem si, že snad už bude chvíli pokoj. Můj bývalý muž se odstěhoval a já se s dcerami pustila do všeho, co jsme za posledních pár let na domku nestihly (tedy co se týká rekonstrukce domu). Práce bylo nad hlavu, léto před námi, tedy ideální počasí na práci na rodinném domku. Začaly jsme dvorem, bylo potřeba vybouchat starý popraskaný beton, vyvézt suť a položit zámkovou dlažbu. Já tyhle práce dělám raději než takové ty klasické „babské“ jako je vaření, úklid, praní, žehlení….takže jsme se do toho s radostí pustily. Šlo to dobře, ani jsem si u toho nepřipadla nějak zvlášť unavená a nadřená. Do toho zahrada, kde může člověk dřít od jara do podzimu.
V té době mi do života vstoupil někdo, kdo o mě projevil zájem nejdřív jako kamarád, který mě chtěl občas vytáhnout na kafe, pokecat si a tak nějak přivést na jiné myšlenky, prý musím občas i celkově „vypnout“. Rozuměli jsme si, bylo mi s ním dobře a naše přátelství se změnilo ve vztah, který byl něčím zvláštní a úžasný.. Nebránila jsem se tomu, protože jsem byla opět šťastná. Všechno mě bavilo, byla jsem naprosto v pohodě….
Až den před Silvestrem nějak mé tělo přestávalo zvládat všechen ten shon a ačkoli jsem si to nepřipouštěla, zřejmě toho na mě bylo za poslední dobu dost. Následovalo srdeční selhání a já skončila na JIPce se slabším infarktem. Dva měsíce marodění, spousta času na přemýšlení. Proč? Proč zrovna já? Vždyť jsem byla v pohodě, nic mi nebylo, už mi nic nechybělo, byla jsem šťastná a pak naráz tohle… Ale jak mi řekla primářka, lidské tělo vydrží hodně, jede na plný plyn, pak najednou klapka a přestane fungovat, z ničeho nic… a tak to bylo zřejmě i u mě.
Těch nocí, co jsem probrečela a přemýšlela nad tím, co se mohlo stát, jak by mé dcery dopadly, moc nechybělo a mohly zůstat samy…. Srdeční příhoda mě stála sice jen 2 měsíce marodění, zato mě ale čekají pravidelné kontroly a už doživotní léčba. Spousta léků, na které jsem nebyla zvyklá. Nežádoucí účinky, které mají za následek zase další zdravotní komplikace, prostě tak trochu začarovaný kruh. Šetřím se, dělám všechno, ale opatrně, nic nepřeháním. Chci si život užívat pozvolna, ne se dřít a skončit jako strhaná troska. Chci využít druhou šanci, kterou mi život dal.
Mám dvě hodné dcery, které mi dělají jen radost. Mám přítele, kterého mám moc ráda, který mi se vším pomáhá a dává mi svou lásku najevo…..
Už se zdálo, že mám před sebou jen to dobré, že všechny problémy a zdravotní potíže jsou tytam, ale ouha, vyskytly se další. Srdečním kolapsem se mi rozhodil kompletně celý organismus, takže mě čeká ještě vyšetření na endokrinologii, a aby toho nebylo málo, znovu se mi objevil i nádor v prsu, takže mě čeká další operace. A z té už mám trochu strach. Co moje srdíčko? Zvládne to? Musí, chci se radovat ze života, chci se dál radovat z mých dcer, z takových maličkostí, jako je třeba lízátko ve tvaru srdíčka s nápisem DĚKUJI, které na mě čeká na polštáři, když přijdu z práce…
Tak si říkám, je to trest za něco? Kdy tomu bude konec? Snad brzy, já v to doufám. Dostala jsem druhou šanci, vlastně dvě. První byla ta, že infarkt byl jen slabší a já se z toho dostala… Tou druhou je nový vztah – moje druhá životní zkušenost a já doufám, že poslední….