Dva v akci – 1. díl

Autor

A jsme zpět. Tentokrát jsme na vyprávění dva. Nejen Růženka, ale i brácha. Už mu neříkáme Pusinkovač, protože náš vztah už se posunul o dost dál. Mohl by tak mít spoustu přezdívek, některé by nebyly až tak lichotivé. A stejně tak je to u holčičky – sestřičky, která má sice pohádkové jméno, ale spíše než Šípková Růženka jí říkáme Šílená Růženka. Jsme dva divoši, co mají rádi akci a vy prý si o tom chcete číst. Tak proč ne, rádi vám budeme vyprávět, co jsme zažili!

Vítejte v novém seriálu DVA V AKCI!
Ruru a Fífa

Když vyprávěla jen Růženka, mohli jste se na čtení těšit vždy den po jejích měsíčninách. Nyní, když jsme na vás oba dva, řešili jsme, na kdy určit vydávací den. Nakonec to vlastně tak těžké nebylo. Fífa se narodil 14. a Růženka 16., takže nastává čas kompromisů a vydávat se bude vždy 15. v měsíci. Tak prý někomu chodí i výplata, říkali lidi kolem.

Starší sourozenec se stává pro mladšího vzorem, a to v dobrém i špatném. Prostě ve všem. Fífa naučil sestru boxovat, pak se nemá divit, když jdu k němu a jednu mu boxnu. Vždyť je to hra! Učí mě ale i chytřejší věci. Trénujeme zvířátka, to se mi nakloní na pár centimetrů k obličeji a paroduje mamčin hlas: „Jak dělá kočičkáá, jakpak dělá, nooo?“ A je pravda, že má nefalšovanou radost, když správně odpovím. Tuhle došlo na přednášku z přírodovědy. Venku povídá: „To je ploštice!“ Mamka opravuje: „Ale ne, copak má červené krovky, to je nějaký veliký mravenec.“ Moudrý bratr se obrací k žačce a upravuje svůj výklad: „To je ploštice, co si sundala svoje červené krovky…“. No vida, co se všechno nedozvím!

„Budeme tři!“ zvolal brácha a babičku mohli omejt. I mamka se zarazila, ale pak jí došlo, že jde o kamaráda. Já nevím, občas se škrtí o hračky – zajímavé je, že vždycky potřebujeme oba tu samou hračku ve stejný čas! – a on se ještě párkrát zeptal, jestli i my budeme mít ještě bráchu nebo ségru. Asi z obavy. Ale byly jsme ujištěni, že jsme dárečci dostateční my dva. Je pravda, že si aktuálně dost vystačíme. Hlavně na dvorku, nebo na zahradě je to prka. Jak vypadá takový náš normální den, to vám povíme někdy příště. Ať se máte na co těšit. Jestli se teda jde těšit na normální den. Mamka se ale na normální den někdy těšívá, tak asi jo. Znáte to pořekadlo. Maminka má vždycky pravdu. Růženka: jojo, Fífa: hihi.

Jak už bylo zmíněno, někdy dochází i na boje a popravdě je asi jasné, kdo je díky věku, výšce, váze a zkušenostem silnější. To pak dorazí na pomoc soudkyně mamka, když jde do tuhého a se slovy: „Slez z ní“, „Neseď na ní“ apod. odhání onoho silnějšího z oné slabší. Ten se však nechce dát a se slovy s drzým přízvukem se ptá: „To si s ní jako nemám hrát? Vždyť je to moje ségra, ne?“ A nelze mu upřít, že by neměl pravdu. Hrajeme si společně, ale i bez praní. Někdy. Třeba házíme míč (či jinou hračku, kus oblečení apod.) a běháme za ní. A pořád dokola. Proč ne. Nebo v solence. V jeskyni jsme v květnu zakončili sezónu. Hezky jsme si to tam užili. Pravda, sestra byla trochu divoká a mamka měla co dělat, aby její eskapády ve stylu „na lehátko, zhoupnout sem, zhoupnout tam, přelézt na další lehátko“ stíhala. Myslím, že sama byla ráda, že sezóna v jeskyni končí. Tak zase na podzim.

Zažili jsme tento měsíc pár zajímavých akcí, jako bylo pálení čarodějnic, dodnes radši nechceme vědět, jak to vlastně ve skutečnosti je. Ale buřty byly dobrý. Naše prababička oslavila osmdesátiny, to byla akce jako hrom, dost jsme si užili naše dětské příbuzenstvo, zaskákali jsme si, pohráli si, super. Taky za námi přijeli kamarádi tady od vás: teta Retinka a její Domča. To byl bájo den, jen se pak někam vypařili a my šli k babičce. Což bylo ale taky fajn. Ještě jsme se mrkli na nový klub ve Spirále s hrami a hlavolami, to bylo dost podařené. Hodinku jsme tam byli společně, druhou hodinku jen brácha. Sám šel také pak po delší době na dopoledne do školičky. Čekala jsem, co bude za akci pro nás, holky, ale mamka mě udrncala, že ani nevím, co plánovala. Když jsem se vzbudila, seděla u kafíčka a knihy. Mrkli jsme se na jedno minimimi, a pak už zase honem pro bráchu. Tak nevím, co se to dopoledne dělo.

Máme prý dodat i nějaké technické údaje, což teda jsme se neshodli, co to jako má být. Snad do toho jde zařadit to, že Růženka už má sedm zubů. Jednou mamka říká: „jejda, ty baštíš papír, nebo co?“ a hrábla jí do pusy a on to nebyl papír, ale zub – slušně vylezlá stolička. Proč se tomu říká stolička nevím. Sednul jsem si na ni a byl jsem odsunut, že takto ne-e. Ale zuby má ségra slušný, to jo a ráda mě okusuje a já jsem rád okusován. A taky jí rád prskám na břicho, to měla ráda už jako miminko, ale teď je větší švanda, jak se tomu pořádně umí řehtat. A taky mě šimrá. Možná je údaj i že malá zubama skřípala, tak jsme jí pořád cpali dudlíka, tak snad to dělat nebude. Je to příšernej zvuk. Když už je řeč o zubech, u zubařky byl statečný bratr statečný. Pusu otevřel, ani slza nekanula, navíc dostal velkou pochvalu, jaký má chrup opečovávaný.

Ještě na závěr dodáváme, že nám jsou 4 roky a kousek a 1 rok a kousek. To je zhruba pro orientaci. Oba jsme na svůj věk malinko divočejší (každý svým způsobem, ale kdo vlastně ne), než vrstevníci, takže nás moc neberte jako měřítko a nedivte se, když se v textu objeví něco trochu podivného. Klidně se ptejte, když nebudeme srozumitelný, mamka to prý všechno vyjasní. My se u toho budeme asi trochu dohadovat. No, ale to znáte, kdo máte víc potomků. Každý si musíme udělat pro sebe na světě nějaké to místečko. Ale jinak se máme rádi, nebojte!

Mějte se rádi, vždyť je květen a těšíme se za měsíc – a s některými už dřív u tučňáků v zoo! – ahóój!
RaF

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na