Hlavně zůstat nad věcí

Autor

A přišel k nám listopad. Teploty výrazněji poklesly a tak už to člověka mnohem víc táhne do tepla domova. Ó jak já tento čas miluji a s radostí bych nasávala poklidných večerů u svíček a čajíčků, kdyby se jich dostávalo více. Nestresuje mne ani tak brzký příchod adventu a kalup spojený s přípravou Vánoc. Přemýšlím, co mne čeká zítra a jestli den zvládnu bez posilnění. On je totiž podzim pro rodiče spojený také s účastí na třídních schůzkách. Vzpomínám, že jsme s bráškou vždy na své rodiče netrpělivě čekali doma a vyhlíželi je z okna. Podle toho s jakou náladou přichází, hned jsme věděli, co můžeme očekávat. Nikdy by mě nenapadlo, že podobný stres může doléhat i na rodiče. No a mně se už při vyslovení slovního spojení „třídní schůzky“ od jisté doby sevře žaludek. Mám totiž doma malého neplechu a svéhlavičku v jednom. Nad čím možná my máváme rukou, tak za školními dveřmi berou smrtelně vážně a my musíme být více obezřetní. Nebo alespoň já to tak vnímám.

Na třídní schůzky dcerky už chodím doslova nerada, byť tam se není čeho bát. Jejich třídní na posledních schůzkách doslova řekl, že třída se velmi zklidnila, je až pasivní, nikdo nevyrušuje, perfektně se tu učí a dosahují výborných výsledků. Přesně tak pasivní jsou také schůzky samotné, prakticky nic se nedozvím, slepě odhlasuji volbu jediného neznámého kandidáta do klubu přátel školy a odcházím domů.

Třídní schůzky syna mne čekají zítra. Už dobrých čtrnáct dnů ho varuje tatínek, že brzy půjde maminka do školy, ať se chová mravně. A tu včera synek přijde s prosbou o rozhovor se mnou o samotě. To nežádá často a tak zbystřím a zároveň zneklidním. Až jsem s ním v pokojíčku sama, rozpláče se, že mi musí ukázat tajnou skrýš. Ze skříně vytáhne krabici od bot a z ní mi podává složený papír. Rozbalím ho a nevěřím svým očím. Pod hlavičkou školy je mi adresovaná důtka třídního učitele s datem na konci června. „Vždyť je to půl roku staré???? A to mi dáváš až teď?“

„Maminko nezlob se, já to dostal spolu s vysvědčením, ale bál se ti to říct, tak jsem to schoval“. Nějak to nemůžu rozdýchat. Tak my oslavujeme vysvědčení, neb jeho výsledky nebyly vůbec špatné a on dokáže skrývat takové tajemství a dokáže ho držet pod pokličkou celou věčnost? „A čím sis to vysloužil?“  Jeho odpověď mi otevřela pusu dokořán: „Nevhodným chováním, mami, když jsem nedostal jedničku, tak jsem hlavou bouchal o lavici“. Já se zmohla jen na to, abych mu dala pusu na čelo a řekla mu, že si vážím toho, že našel odvahu mi to konečně říct.

Celou dobu teď přemýšlím, jestli opravdu jsou některé emoce tak hraniční, a jestli já jsem taky opravdu tak přísná, že se mi synek hned tak s něčím nesvěří. Na konci dopisu mne škola žádá, abych zvýšeným výchovným působením a péčí pomohla svému synovi překonat obtíže, které vedly k uvedenému provinění, přitom mi vlastně na vědomí nic nedala. Je to naše první důtka, možná poslední, o které vím, neb jestli se předávají důtky jen žákům, tak tyto interní záležitosti mezi školou a žákem se rodičů vlastně vůbec nemusí dotknout.

Uf a já jsem se tak díky Vám vypsala a ulevila si z pocitu, že je někde chyba, nedorozumění, nespravedlnost…. Ale možná vše jen špatně jako máma vnímám, protože stojím na opačné straně břehu a ochranitelské pudy mi nedovolí, abych měla dostatek pochopení pro druhou stranu. Zkuste mne vrátit nohama na zem, jsem zaslepená máma?

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *