Mám doma puberťáka. A kdo nemá, neví o co přichází. Hlášky jsou na denním pořádku. Hlášky, odbrkávání, místo pozdravu jakási jeho mutace , raději ani nerozebírám, jak mne to vlastně zdraví. Už ne. Jsem chytrá matka dvou dětí. Myslela jsem si to. Snad ještě i jsem.
Prtě, co jsou mu 4 roky nelze vypnout. Kecá a kecá, drmolí slova pořád dokola a běda, jak mu neodpovím. Prostě to stále dokola povídá, až to někdo nevydrží a odpoví mu značně vyčerpaně z toho hluku. A zas další a další věta, otázky, naléhání… Ne, prtě se vypnout nedá.
Puboš celou dobu mlčí. Na dotaz: „Co bylo ve škole?“ pozvedne ramena a nechá je klesnout. Takže jako obvykle buď neví, nebo NIC… Celý týden „nic“ je podezřelý. Na mou žádost loví žákajdu. Samozřejmě ji nemá.. Má ji úča asi… vysvětluje se začervenáním. Učit se? Učit se nemusí, má přeci supl. Vypadne z něj. Víkend uplyne a já jej aspoň chvíli donutím k úkolům. V pondělí se přiloudá ze školy, zamumlá jako obyčejně něco jako pozdrav a na dotaz „Co bylo ve škole?“ zase jen pokrčí rameny. OK. Pokud nebude žákajda na stole, nepřesune se ani k pc, ani k telce a ani k mobilku. Můj zákaz zapůsobil. Druhý den ukáže žákajdu. Kde jsou známky? Ptám se. Opět pokrčení ramen. Hmm, tak z češtiny ani jedna známka? Opět pokrčení ramen. „OK, takže zítra jdu do školy a nechám od učitelů dopsat žákajdu, ok?“ Odpověď je: „Jasně“ Večer už si rozmyslí a přiloudá se za mnou. Protože ví, co by následovalo, domlouvá se k řešení. On si ty známky nechá dopsat sám. Cože tam bude? Ani se neptejte. PC a jiiné hračky jsou stále v zákazu. Mluva se točí kolem jídla a maximálně prořekne „supl“- to když jej ženu k učení. Takže i přesto jej doženu k učení a potom čte a čte a čte. A když není co tak i etikety na mouce, na cukru, na oplatkách.. Občas si zahraje s Vítkem deskovku a sem tam jej pozlobí. Stačí pár gest a je u nás křik. Martin nemusí u provokování prtěte mluvit.
Včera, po asi stopadesátém čtení stejné knihy, promluvil !! Prý jestli nejdu do knihovny, šel by taky. A tak jsme dnes vyšli. „Co ve škole?“ pokrčení ramen.. „Jdem“ Kývl hlavou a dožvýkal oplatek. Na chodbě jsem se cákla parfémem a Martin začal ovoňávat sebe. Těžký oblak visel ještě po příchodu. Martin nasadil sluchátka a vyšli jsme. Myslela jsem na film Vesničko má.. kdy ten jeden říkal že slechy bude mít dobré.. Asi tak nějak. V ruce jsem nesla tašku s knihami, co jsem měla v plánu vrátit. Martin do rytmu hudby pokyvoval hlavou a šel svižným krokem. Všimla jsem si, že se mi rozvázala tkanička. Říkám: „podrž to (tašku) mám rozvázanou tkaničku“. Martin na mne úkosem pohlédl a pokyvoval do rytmu. Nezastavil se a šel.. Já s taškou za ním, ruka natažená že mu ji podám..Přišlápla jsem si tkaničku a málem jsem nosem ryla asfalt. Roztáhla jsem nohy jak letitý fotbalista a utíkala předběhnout Marťase, abych jej zastavila a konečně si zavázala tkaničku. Zastavilo jej až drcnutí taškou a ukázaní na mou botu. Přikývl, že chápe a konečně tkanička byla zavázaná. Mlčením jsme došli do knihovny. Vybrali jsme si každý podle svého gusta a obtěžkáni se šinuli kolem obchodů domů.
Vzpomněla jsem si, že Martin vyrůstá ze všech gatí. A tak jsem hlasitě navrhla, aby se zastavil a vybral džíny. Kupodivu souhlasil. Vešli jsme a jali se vybírat. Každou mou volbu ohodnotil zdrcujícím pohledem. V tu chvíli jsem byla ráda, že nemluví. Pohled stačil. Až jedny si vybral. Přinutila jsem zkusit i další, ale hodil je zpět. Když jsem naléhala, proč je nevyzkouší, tak prý nejdou zapnout. Byla totiž malá knoflíková dírka. Uf, taková prkotina a už jsou džíny na kupě, které prostě za žádnou cenu NECHCE. Ok. Nemá cenu nutit něco, co prostě nechce..Musí chtít sám. Proč se nepoučím, nedám mu peníze s tím, aby s kamarády si vybral ty džíny? Proč?? Prostě pro adrenalin… Miluji své děti. Miluji i ty jejich nálady. Vítek tu buší balónem, pořád do mne něco hučí, já odpovídám, kývu hlavou na znamení, že chápu a bedlivě dávám pozor, abych nekývla na nějakou blbost.
A puboš?? Leží na posteli, knihu v ruce a MLČÍÍÍÍÍ… Jeden by mohl vypnout a druhý zapnout. No, snad to jednou prohodí.