Mamánka? Raději ne!

Autor

O mamáncích už určitě slyšel každý. Slýchám, jak je to hrozné, že někdo ještě ve třiceti bydlí na „mama hotelu“ s plným servisem a není schopný zvednout kotvy a sám vyplout do života. I já se přiznám, že jsem se k tomu stavěla takhle jednostranně a za neschopné považovala ona dítka takto postižená. Když jsem nad tím ale začala přemýšlet, zákonitě jsem musela dojít k poněkud děsivému zjištění – na vině jsou především matky.

Z tohoto zjištění pak logicky vyplynula další strašidelná myšlenka, co když i já vychovám mamánka? Začala jsem tedy šťourat v tom, jak přistupuji ke svým dětem a vybavila jsem si hned několik situací, ze kterých vyplývá, že mám tak trochu našlápnuto, hlavně u synů (jak jinak, že?). Třeba staršího syna jsem oblékala v domnění, že to neumí až do jeho 4 let a možná bych to dělala dál, kdybych nenastoupila do porodnice s dcerou. Synek tak přešel do tátovy výchovy, kterého žádné smutné oči, že oblékání nezvládne, neobměkčily. A nebyla to jediná věc, se kterou jsem já synkovi ochotně a bez přemýšlení pomáhala, aniž mě napadlo, že by to už dávno mohl umět sám. Díky této zkušenosti jsem k němu začala přistupovat jinak a dle mého lépe.

Jenže pak přišel mladší synek a byla jsem v tom zase, zase jsem kolem něho skákala, zase dělala vše, co potřeboval (chtěl). Až teprve, když je někde bez mého dohledu, dělá věci sám. Došlo mi to teprve nedávno, když jsem se ho ptala, jestli mu ve školce krájí maso. Odpovědí mi bylo, že ne, že tam si ho krájí sám. Tak jsem se trochu zaraženě ptala, proč si ho nekrájí i doma, když to umí. Zazněla od něho zcela nevinná věta: „Protože doma to prostě děláš ty.“ A mám to! Tohle jsem si zavařila sama. A když jsem si ho takhle vychovala, musím se z toho taky vymotat a to dřív, než bude pozdě. Sestavila jsem si tedy pravidla, která budu dodržovat (snad?).

Pravidlo první: Nepodceňuj!

Myslím, že hlavním problémem, který se na mé výchově podepsal, je to, že se na něj neustále dívám optikou „vždyť je ještě malý“. Úplně ignoruji rostoucí počet svíček na jeho narozeninových dortech a stále ho považuji za to roztomile užvatlané stvoření, které se mi neohrabaně motalo u nohou. Takže ne, milá dámo, on opravdu roste a stárne a jeho schopnosti a možnosti se rozšiřují. Neber mu to!

Pravidlo druhé: Nebuď měkkejš!

Ano, jsem měkká. Když řekne, že něco nejde nebo že to neumí, běžím a udělám. Takže tudy cesta nevede. Od teď maximálně poradím, jak na to anebo pomůžu, ale už to neudělám celé sama. Nenechám se obměkčit slzami ani smutnými pohledy, že to je nad jeho síly. Nechci po něm přece betonovat chodník, ale jen uklidit hračky nebo poskládat věci, to přece tak těžké není. A není to přece nic proti němu, ale pro něj. Co až mě nebude mít za zády?

Pravidlo třetí: Trvej na svém!

Když jsou pro něj nějaká pravidla, mám tendenci je tak nějak samovolně nechat vyšumět. Souvisí to vlastně s druhým pravidlem. Ví, jak na mě, abych povolila, ale teď už to prostě fungovat nebude. Vydržím a budu trvat na tom, na čem se dohodneme, i když nastoupí křik a slzy.

Pravidlo čtvrté: Mysli na budoucnost!

To je vlastně takové pomáhací pravidlo, abych dodržela ta předchozí. Musím myslet na to, že jednou bude žít samostatně, že mě nebude mít v záloze. Musím ho dovést k tomu, aby věděl, že když se mu něco nebude chtít, tak já nepřiskočím a neudělám to za něj. Musím ho naučit, že některé věci se prostě musí, i když nás nebaví. A hlavně musím myslet na to, že ho vychovávám pro někoho, a že když to pohnojím, tak mi jednou moje snacha nepoděkuje. A já chci, aby měl jednou hezký a pohodový vztah, který mu nebudou narušovat věčné pře o tom, že není ani schopný vynést odpadky.

Zvláštní je, že u dcery jsem nic takového řešit nemusela. Jen synátorové se mnou v tomto směru cvičili a mladší ještě teď cvičí. Není příjemné připustit si své chyby, leč čas od času je to víc než potřebné. Takže držte palce, jednou za čas dám vědět, jak se mi ta převýchova mamánka daří. U staršího syna se mi to vyplatilo.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na