Druhá hořící svíčka na adventním věnci naznačuje, že už se doba adventní přehoupla do své druhé poloviny. Ve městech už se rozsvítily vánoční stromečky, náměstí ožilo větším či menším počtem stánků s punčem a vánočním zbožím. Brzké stmívání a nádherně rozsvícené ulice doslova vybízí k toulkám po okolí. Jaký je advent u vás? Podléháte stresu a pečete, balíte, čančáte, uklízíte nebo si uděláte čas na procházku po vyzdobeném městě, popovídání si s přáteli u punče a nasáváte tu kouzelnou atmosféru?
Já se přiznávám, že jsem maniak, který by chtěl sedět na všech židlích a chtěl by stihnout všechno. Jak nasávat pohodu, tak mít vše dokonale připraveno, to se sice vůbec nesnoubí, ale představa, že něco letos odflinkneme mě doslova ničí. Mám doma malé děti a ty umí svou spokojenost dát tak krásně najevo, že za to stojí i ty probdělé adventní noci.
Moc ráda vzpomínám na své dětství a vánoční čas. Ten ohromný strach z příchodu Mikuláše, zobání rozlámaných lineckých koleček u domácího kinečka, které nám tatínek pouštěl na zdi zatímco maminka pekla vánoční cukroví a to nekonečné čekání na Štědrý den. Žili jsme nesrovnatelně skromněji a přesto bych nic nevyměnila a nic nechtěla vrátit. Říkám si, budou tak vzpomínat i moje děti? Jsou již teď tak jinééé.
Překvapil mě už můj tříletý syn Martínek, když jsem mu před pár dny koupila svítící malou dýněčku. Protože tu co jsme si vydlabali jsme už museli dávno vyhodit a mu to přišlo tak líto, že když se tato nabídla ve výprodeji nebylo nad čím váhat. „Marti, tuto vyhazovat nebudeme a můžeš s ní každou noc spát, abys ses nebál.“ A Martínek na to: „A čeho mami?“ Tak jsem se jen usmála, nikdy jsem děti nestrašila, neměla jsem to sama ráda. Dodnes vzpomínám jak jsme se s bráškou drkotali pod stolem, když k nám přišel Mikuláš tak velký, že nemohl projít ani dveřmi a čerty měl rozdováděné tak, je nedokázal ani tatínek uklidnit. Já na to vzpomínám s úsměvem a malou slzičkou v koutku oka…..přesto bych toho chtěla děti ušetřit. No uvidíme Martínku… a tak se letos dočkal i náš nebojsa. Ale jaké bylo mé překvapení, když přišli čerti z kterých se tajil dech i mě a naše děti neprojevily ani kapku strachu. Neodmítly se s čerty vyfotit a když se čert zmínil o Martinkovém černém puntíku ze školky, trochu se zarazil, ale vykolejit se nenechal….půjdeme do pekla, vlez si do mého pytle.Spadla mi brada…on opravdu šel do pytle bez řečí a strachu. No kdyby ho čert s tím pytlem zvedl a šel tak mi kluk snad ještě i zamává. Byla jsem to já, kdo čerta prosil ať mi toho nezbedu vrátí, že se polepší a já ho jistě dobře vychovám.
A když od nás Mikuláš se svou družinou odešel zhodnotil celý výstup Martínek jasně: „Málem jsem skončil v pekle mami, zachránila jsi mě, ale nechápu proč ti Mikuláš nic nepřinesl, když jsi tak hodná.“
Máme nádherné tradice a díky nim i krásné zážitky a vzpomínky, přeji všem ať si jich užijete ve zdraví, lásce a pohodě…..jsme rádi, že jsme tu s vámi.