Můj osmý měsíc

Autor

Mám za sebou pěkně akční měsíc. A mamka a ostatní, co mě hlídají, prý taky. Ta nemléčná strava mě zřejmě nějak posílila a já se dala do pořádného zkoumání světa. Na čtyřech to jde daleko, ve stoje zase vysoko. Dostanu se už skoro všude, kam chci. A nikdo a nic už přede mnou neuteče! Jojo, pohyb je fajn.

Lékaři a zdraví

Na kontrolu jsem šla přesně na den v osmi měsících. Vzhledem k tomu, že jsem nepotřebovala nic já ani paní doktorka, byla návštěva prohlášena za společenskou. Paní doktorka si mě poslechla, prohlédla a byla jsem zvážena. Jsem na 7,6 kg. Prý na to, jak se hýbu, je to slušné.

Pohyb

Hned na začátku měsíce jsem zkusila takový trik – na čtyřech posunout dopředu ruce a nohy a vida! Objevila jsem nový pohyb! Všichni byli docela vykulení, ale já pilovala a pilovala a už je ze mě naprostý lezo-profík. Už mi to jde bez problémů i na klouzavém povrchu, navlečená do kombinézy a tak. V půlce měsíce jsem objevila další výborný trik – sezení. To si pak člověk může klidně hrát a ještě má výborný přehled, co se kolem děje. Pak jsem zjistila, že další skvělý výhled mám, když se něčeho (čehokoliv od žbrdlíků v postýlce, přes krabici s hračkama nebo gauč až po máminy kalhoty) chytnu rukama a kleknu si. Po pár dnech jsem tuto dovednost ještě vytunila a stoupla jsem si. Mamka byla překvapená a pár dní mě pořád dávala dolů, ale brzy pochopila, že třeba v postýlce je to marný (můj návrat do stoje byl totiž rychlostí blesku) a tak už to teď tolik nedělá. A já pozoruji, poskakuji, tančím, hraju si. Anebo ječím, že chci ven. Ovšem ještě musím vyzkoumat, jak se bezpečně a bezbolestně dostat zase zpátky, to se mi ještě úplně nedaří.

Vítání občánků a další kultura

Dostala jsem s rodinou pozvánku na Vítání občánků. Mamka nás nastrojila a vyrazili jsme na úřad. Další čtyři spoluvítaní to moc neprožívali, ale mně se proslov zdál vtipnej, tak jsem se celou řečí prochechtala. Pak jsme dostali osvědčení, knížku (stejnou jako brácha před třemi lety) a kytku. Kromě této společenské akce jsme ještě byli na divadelním představení. Už jsem prý jednou byla, ale to mě ještě nezajímalo. Zato teď – vůbec jsem nemohla spustit oči z toho, co se tam dělo. Zpěv, pořád nějaké hemžení, obří loutky… Dobrý! A ještě jsme navštívili nově otevřenou hernu, kde mě nejvíc bavilo lézt na houpačku zespoda. Naštěstí jsme tam byli jenom my, tak mě ani nikdo kromě bráchy neohrožoval. A na něj jsem už zvyklá.

Jídlo

Ochutnala jsem prvně ovoce. Dobrý, ale že bych z toho byla nějak zvlášť odvázaná, to ne. Zlatá zelenina! Takový špenát, to je bašta! Abych mohla novou hutnější stravu zapíjet a nebyla po půlhodinové snaze se lžičkou zlitá a nenapitá, dostala jsem na pití Cucáček. Skvělá věc. Když chci, saju, když nechci, vystrčím ho jazýčkem. Ideální. Jinak už dopoledne i odpoledne baštím ovocné svačinky (někdy v cucáčku, někdy lžičkou), v poledne masozeleninku a večer kaši. A v noci mamčino mlíčko. Toť můj jídelníček. Na „lžičkové“ jídlo mě mamka začala oblékat do slušivého skafandru. Začala jsem jíst baštu s většími kousky a občas to mně nebo mamce upadne i dál, než by člověk čekal. U babičky už jsem seděla i v sedačce pro velké. Naše na mě čeká v domečku, takže doma jím ještě ve zvednutém sedo-lehátku.

Opičky

Dělat opičky mě baví. K těm nejoceňovanějším od publika patří tleskání (což chápu, když to má význam, ale že je pobaví i tleskání „jen tak“?), předvádění mé velikosti (jsem táákhle velká – když se mi nechce, ukážu to jen jednou rukou…) a co je nejlepší je „nenene“ vrtění hlavou. Umím to občas i vhodně použít. Jako když se mě mamka ptala, jestli mám zub, nebo ještě ne. Tak jsem jí odpověděla, že „nenene“. Taky rádi tančíme, všichni. Jak něco zahrajou, tak se rozvlníme a trsáme. A po kom se většinu věcí, včetně opiček, učím? No, hádejte – přece od Pusinkovače! Někdy se sice už škrtí o hračky, ale nakonec je většinou půjčí.

Hluky a zvuky

Baví mě, když (nejen) hračky vydávají zvuky a hluky. Když to nedělají samy o sobě, tak je k tomu hluku použiju. Takže bouchání čímkoliv o cokoliv a házení čehokoliv kamkoliv, nejlépe na zem je moje oblíbená činnost. Navíc jsem zjistila, že když něco odhodím, většinou mi to někdo podá zpátky. Tak to zase hodím, podají mi to znovu, a tak pořád dokola… A ještě jsem se naučila jeden vtipný zvuk – indiána. Volám a do toho si přikrývám a odkrývám pusu. Krásné a efektní!

Je mi osm měsíců

Jím, komunikuju, lezu, stojím – to jsem zvědavá, co přijde dál. Prý přijde Mikuláš a Ježíšek, ale tomu nějak nerozumím. Pusinkovač mi trochu něco naznačuje, ale reálně si to ještě neumím představit. Tak další věc, na kterou se můžu těšit. Jo a příště už vám možná budu psát odjinud, tak uvidíme…

Po Mikuláši a před Ježíškem napočtenou!
Vaše Růženka

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na