Tak jsme letos zažili velmi zajímavou oslavu pálení čarodějnic. Akce pro děti byla krásně připravená. Děti dostaly košťata a nejprve se šly projít nebo proletět po vesnici. Mladší syn si sedal na koště obráceně, a tak jsem mu musela nejprve vysvětlit, jak se vůbec čarodějnické koště používá. Kluci obdivovali čarodějnici, která měla koště se sedlem, řídítky a zvonkem. Koště bylo opravdu úžasné.
Dále byly pro děti připraveny soutěže. Nejprve malé čarodějnice a čarodějové odpovídali na otázky, co vědí o čarodějnicích. Pak přeříkávali čarodějná zaříkávadla. Dokonce se jim povedlo i kouzlo, po kterém na ně začaly pršet bonbony. Také přenášeli jakési čarodějné zákusky na lžíci překážkovou dráhou, a pokud jim dobrota nespadla, mohli jí sníst. Dále odvážné děti zkoušely vypít čarodějnický nápoj, který měl buď zelenou, nebo modrou barvu. Z jedné strany bylo na láhvi napsáno čarodějnický sen, z druhé byl nápis žabí sliz či ropuší slzy. Byla to jen limonáda obarvená potravinářským barvivem, ale vypadalo to dost nechutně. A protože se řeklo, že je to nápoj pro odvážné čaroděje a čarodějnice, vypil lektvar i mladší syn, který jinak limonádu nepije. Další zajímavou aktivitou bylo vozit děti se zavázanýma očima v kolečku vystlaném polštáři a nechat se jimi navigovat. Kluci se ale nesnažili, abychom správně prošli dráhu, ale měli legraci z toho, že mě budou schválně navigovat špatně. Tak jsem byla nakonec ráda, že jsem je někde nevyklopila, i když by si to docela zasloužili.
Nejvíce je zaujala soutěž, se kterou se dosud nikdy nesetkali a to přinášení červů čarodějnici do lektvaru. Mohli si ze sklenice vybrat většího pruhovaného či menšího bílého červa, vzít ho do ruky a odnést ho čarodějnici do kotlíku, aby mohla vyrobit nějaký červí lektvar. Zvláště mladší dítě, které má rádo jakákoli zvířátka, se opakovaně vracelo ke sklenicím s červy a nadšeně nosilo další a další červy do lektvaru. Najednou se ke mně přitulil a říkal: „Ňam, ňam, to je dobrota.“ Docela jsem se vyděsila, na čem si mé dítě pochutnává, ale čarodějnice mě uklidnila, že za přeneseného červa si může dítě vzít želé žížalku. Tak v tento okamžik jsem byla ráda, že dítě nejí červy skutečné. Když došli červi, mohly děti nosit ještě cvrčky. Jednoho jsem dostala, abych ho synovi pohlídala, a nějak jsem nepochopila, co je na tom, že mě v dlani šimrá cvrček úžasné. Byla jsem ráda, když jsem ho mohla vrátit.
Dalšími atrakcemi byla jízda na konících, přetahování se lanem, vyhlášení nejhezčích masek a nejlépe tančících čarodějnic a čarodějů. Všechny děti dostaly nějaké dárky. Šla jsem klukům opéct buřta a pak už byl čas upálit figurínu čarodějnice. Čekali jsme, než čarodějnice celá shoří a pak jsme se vydali k domovu.
Mladší syn si stěžoval, že mu není moc dobře a buřta už radši nejedl. Říkala jsem si, že už je asi přetažený. Ale začal zvracet. Zelený žabí sliz byl na chodníku a o chvíli později i v autě, kterým jsme se domů vraceli. Domluvili jsme se, že nápoj s názvem žabí sliz už příště pít nebude. No a já začala přemýšlet, kolik asi mé dítě k té limonádě snědlo želé žížalek. Možná, kdyby jedl ty opravdové červy, bylo by mu líp, ale zkoušet to radši nebudeme.