Z pohádky do pohádky

Autor

Blíží se čas léta a dovolených. Ještě předtím, než se všichni rozjedou za hranice všedních dnů, uskuteční se ve Štěpánkovicích tradiční akce pro děti „Z pohádky do pohádky“. Letos se koná už sedmý ročník. U nás v Bolaticích probíhá něco podobného pod názvem „Cesta za pohádkou“ a má daleko delší trvání.

Už kdysi, před mnoha lety, jsem přemýšlela, že bych se ráda aktivně zapojila a nějak pomohla pořadatelům. Jenže u nás bylo aktérů dost, a tak to nebylo třeba. Avšak když se ve Štěpánkovicích rozhodly maminky uspořádat poprvé tuto akci, ráda jsem přijala pozvání od neteře (jedné z maminek), když potřebovaly „zahrát“ vodníka. Vlastně o nic nešlo: kostým vodníka, vypůjčený z divadla, mi přivezli až domů, a s ním i šaty pro Rusalku. Takže jsem řekla mladší dceři, ať se ke mně přidá. Taky jim chyběli král a královna. A tak účast přislíbila i starší dcera a přítel té mladší. Manžel musel tehdy do práce a ani se moc do této hry zapojit nechtěl. Ale přijel se za námi později podívat.

Často na to všichni společně s úsměvem vzpomínáme. Nasedli jsme do auta už namaskovaní a vyrazili jsme. Bylo zajímavé sledovat ty udivené pohledy v protijedoucích autech. Když jsme dorazili na to správné místo, bylo třeba všechno si připravit, než přijdou první děti. Nazdobit plot a nejbližší stromy fáborky, namíchat vodnické zelené občerstvení (kiwi sirup s vodou), a hlavně nanosit vodu do bazénku ve tvaru mušle. Kbelík jsme měli jenom jeden, tak si mě představte, jak jsem pendlovala ve vodnickém převleku přes cestu. Bylo to možná 8krát nebo i více. Vždy jsem čekala na kraji, až přejedou auta. Řidiči brzdili, asi aby si mě mohli lépe prohlédnout. A spolucestujícím málem nevypadly oči z důlků. Jelikož naše stanoviště bylo třetí před koncem, než k nám došli první startující, všechno jsme stihli. Já jsem seděla u rybníčka na pařezu, jak se na správného vodníka sluší, okolo vlály barevné pentličky a Rusalka byla také připravená věnovat se dětem.

Mezitím na startu král a královna ve svém hradě vítali postupně přicházející děti. Předali jim plánek cesty, do něhož na každém stanovišti měly dostat razítko za splněný úkol. Zastavení bylo deset, všude na ně čekaly pohádkové bytosti, a ty jim pomáhaly zadání splnit. Takže děti odešly od krále a královny k pejskovi a kočičce, aby jim pomohly upéct dort. Kousek dál už je vyhlíželi čerti, u nich přikládaly polínka na oheň. Dále pokračovaly k Makové panence a motýlu Emanuelovi, kde sbíraly květiny. U čarodějnic se učily létat na koštěti. Další na trase byl veselý Kašpárek, s ním zkusily házet míčky druhému Kašpárkovi, který byl namalovaný. Měly se trefovat přímo do jeho otevřené pusy. U kluka z plakátu se snažily chodit rovně po čáře.

A pak už jsme byli na řadě my, vodníci. Děti měly za úkol v našem mini rybníčku ulovit rybku. Ryb tam bylo plno, malé i velké. Mohly si vyzkoušet chytání na háček – magnet, i pomocí síťky. Mnohé malé děti se nejdřív ostýchaly, že to neumí, a pak se jim to tak zalíbilo, že zas nechtěly od nás odejít. Vodník jim asistoval při lovu, a opět pouštěl chycené rybky, Rusalka dávala dětem na plánek razítko s obrázkem delfína a nalévala jim pití. S nimi přicházelo jako doprovod spousta dospělých, nejen maminky a tatínkové, ale mnohdy babičky, tetičky, i pár dědečků se přišlo podívat. Pro ně jsme měli zelené alkoobčerstvení – peprmintový likér. Přestože jsme vypadali docela hrozně, vůbec nikdo se nás nebál.

Od nás odcházeli ke třem přadlenám. Pomáhaly jim smotat a uložit do košíčku rozsypaná klubíčka vlny. A už se blížil cíl cesty. Pouť končila na hřišti, kde děti s Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým lezli na štafle. Od nich všichni za odměnu obdrželi balíček sladkostí a párek, který si hned mohli opéct na ohýnku. Pro dospělé bylo připraveno po této procházce příjemné posezení s občerstvením a pro děti skákací hrad. I my jsme si opekli párek, co jsme si donesli s sebou a poseděli a povykládali s přáteli. Bylo to opravdu krásně prožité odpoledne. Nás to bavilo možná víc, než ty děti.

Samozřejmě každý rok se program liší, obměňují se pohádkové postavičky. Za ta léta už se děti mohly setkat s Křemílkem a Vochomůrkou, Patem a Matem, králíky z klobouku, Bořkem Stavitelem, Rumcajsem a Mankou, Šípkovou Růženkou, Asterixem a Obelixem, Vilíkem a včelkou Májou, Kocourem v botách, Červenou Karkulkou, myslivcem i vlkem, s Rákosníčkem, piráty i trpaslíky. Jen čerti, čarodějnice a vodníci byli každým rokem, protože prý byli žádaní a velmi oblíbení.

Měla jsem radost, když mi řekla jedna z maminek později v práci, že její dcerka po cestě z obchodu chtěla jít jinou, delší trasou. Na otázku: Proč? Protože nás chce zase vidět! “ Mamko, oni tam určitě budou!“ Prý jí jen těžko vysvětlovala, že jsme tam jen ten jeden den. Asi jsme byli přesvědčiví, no, jako živí. Každým rokem jsme měnili úkoly, aby to děti bavilo. Ale lovení rybiček zůstalo pokaždé, jen tak pro radost. Jednou třeba si měly děti sítkem narýžovat korálky a pak s pomocí rodičů navléknout z nich náramek. To jste měli vidět, kolik tatínků, ale i pár maminek, nenapadlo, že musí držet oba konce silonu! Jinak se to rozsype. Jindy zase jsme se ptali, jaké zvíře žije u vody nebo ve vodě? Velká většina věděla. Přišla však malá holčička, která nechtěla komunikovat. Trošku se styděla nebo bála? Abych nějak zapředla hovor, zeptala jsem se jí, jak se jmenuje. Potichu řekla : Kačenka. To nás všechny pobavilo. Odpověděla i na otázku, které zvíře žije u vody? Minulý rok si děti chytily úlovek, a pak ho šly namalovat křídami na asfalt. Nikdo z nich neprotestoval, že to neumí. Každý vytvořil nějaké dílo, většinou to měli moc pěkné, a někdy se do malování zapojili i rodiče. A tak na boční cestě vznikl obrovský rybník plný různých ryb, krabů, kačen a labutí. Škoda, že ta krása vydržela jen do prvního deště.

Od druhého ročníku s námi chodí za vodníka i manžel. A jak jsme ho přesvědčili? To bylo tak. Jak už jsem psala, poprvé se přijel podívat, jak nám to jde. Byl překvapený, jak to děti i nás baví, i jak bravurně zvládáme zapeklité situace. Na akci si beru plastového žlutého kapra v životní velikosti. Velice si ho cením, protože to je jedna z mála hraček, ještě z doby, když já jsem byla malá. Byli jsme s babičkou v obchodě a o patro výš bylo hračkářství. Ta ryba už se mi nějakou dobu líbila, chodila jsem ji pokaždé okukovat. Babička mi dala 10 Kčs (tehdy to bylo dost peněz), že si můžu rybku koupit. Když jsem si ji donesla, babi mezitím dole nakupovala, byla překvapená, protože myslela, že chci nějakou malou za 2 Kčs. Ale už jsem ji měla, tak jsem si ji jako poklad nesla domů. Kolikrát ta se se mnou koupala ve vaně! I moje dcery ji měly rády. Ta už něco vydržela.

Přišel tam s maminkou i malý chlapeček, asi něco přes dva roky. Popadl do náruče toho obrovského kapra, a chtěl si ho odnést domů. Když mu ho maminka chtěla vzít, spustil brek. Nepomohlo vysvětlování, že ho tam musí nechat pro ostatní děti. To chce taktiku. Napadlo mě, že s ním budu vyjednávat. Řekla jsem mu: „Pojď, dám Ti jinou rybu.“ Dostal na ručičku razítko delfína, prohlížel si ho a spokojeně odcházel bez mého památečního kapra. Můj manžel z povzdálí sledoval, jak to dopadne. Obdivně řekl: „To se ti povedlo.“ Od té doby byl na akci vždy s námi za vodníka, já za vodnici a některá z dcer za Rusalku. Jen jednou vynechal kvůli práci, a to se všichni ptali, kde je ten pan vodník. Postupem času jsme si vyrobili převleky svoje, takže už je nikde nemusíme shánět a půjčovat.

Letos vše proběhla 8.6. 2013. A jaké překvapení! Každoročně opakované postavičky – vodníci, čerti, čarodějnice – měli tentokrát volno. Vůbec mi to nevadí. Čekala jsem to v posledních letech každým rokem, že budeme mít pauzu. Bylo už načase něco změnit. Aspoň si můžeme projít trasu a vidět to všechno z druhé strany. Jen ty veselé hlášky dětí mi chyběly!

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na