Lyžování patří k mému životu

Autor

Jsou lidé, kteří jsou jako pochodeň. Ukazují nám směr, cestu, kudy se dát. Taková je i Anna Kulíšková. Anna je reprezentantka Českého svazu zrakově postižených sportovců ve sjezdovém lyžování a členka Českého paralympijského týmu. Úspěšně reprezentovala ČR na Paralympijských hrách v Turíně v roce 2006, kde získala stříbrnou medaili v super-G a v obřím slalomu se umístila na 4. místě. Z Paralympiády ve Vancouveru si přivezla bronzovou medaili ze super-G. Mimoto má na svém kontě několik Křišťálových glóbů ze Světových pohárů a úspěchy slaví i na mistrovstvích Evropy i světa. Požádala jsem jí o rozhovor a jsem moc ráda, že mou nabídku přijala.

Jak dlouho se věnujete lyžování? V kolika letech jste se prvně postavila na lyže?

Na lyže mě postavili rodiče hned první zimu, co jsem uměla chodit. Jsou oba lyžaři, maminka je tělocvikářka, a navíc jsme žili na Šumavě, takže ke sportu všeobecně a tedy i k lyžování jsem měla blízko odmalička.

Jak často trénujete? Co všechno zahrnuje váš trénink?

Letní příprava probíhá od května. Zahrnuje trénování od vytrvalosti až po maximální sílu, a to převážně v podobě běhání, skákání, plavání, jízdy na kole a posilování. Na podzim pak jezdíme na ledovec. Náš trénink vypadá v podstatě stejně jako u zdravých lyžařů, s tím rozdílem, že nemáme takové možnosti a prostředky, proto je objem tréninků menší. Nejsme profesionální sportovci, proto veškeré tréninky probíhají ve volném čase vedle zaměstnání či studia. Kvůli omezeným finančním možnostem, jsme schopni absolvovat o mnoho méně výjezdů na ledovec.

Jste nevidomá už od narození nebo se to přihodilo až během vašeho života?

Mám vrozenou zrakovou vadu, tzv. trubicovité vidění. To znamená, že mám zúžené zorné pole na 4 stupně. Zdravý člověk vidí 180 stupňů. Nemám zkrátka periferní vidění, je to jako byste se koukali skrz úzkou trubičku, třeba od lentilek. Lékaři mi tuto oční vadu zjistili až v osmi letech, do té doby nikdo netušil, že vlastně skoro nevidím. Odmalička se mnou jednali jako se zdravým člověkem, chodila jsem na běžnou základní školu, a věnovala se všem aktivitám jako ostatní děti. Byla to pro mě dobrá škola. Mé zkušenosti pak mezi zrakově postiženými byly znát.

Je pro mě docela těžké si představit, jak zvládne nevidomý vypořádat se třeba s brankami při slalomu nebo se skoky při super-G? Při tom všem pomáhá trasér? Máte nějakou neverbální komunikaci mezi sebou? Při té rychlosti se přece nedá stihnout mluvit nebo ano? A jakou největší rychlostí jste už jela?

Trasér a jeho souhra se závodníkem je při lyžování velmi důležitá. Máme na helmách bezdrátové vysílačky a mikrofon, pomocí kterých mezi sebou při jízdě komunikujeme. Trasérka udává jednak směr jízdy, říká levá, pravá, a pak upozorňuje na všechno, co je zrovna na trati – odkloněný svah, led, díry, průjezdné brány, zlomy, výjezd do rovnějších úseků, kde je třeba se zabalit do nízkého sjezdového postoje, aby byla ztráta co nejmenší. Naše rychlosti nejsou tak vysoké, jako u zdravých, ve sjezdu míváme kolem 100 km/h.

Jste se svou současnou trasérkou už od začátku?

S Míšou Hubačovou máme teď za sebou druhou společnou sezónu. Až do paralympiády v Turíně se mnou jezdil jako trasér můj táta. Pak řekl, že je na čase, aby ho vystřídal někdo mladší a po dvou letech tápání jsme narazili na Míšu, kterou si nemůžu vynachválit. Má zkušenosti se závodním lyžováním a je to skvělý člověk, jsme kamarádky, což je hodně důležité.

Dokázala jste toho v lyžování už hodně. Co byl pro vás největší úspěch? Je nějaká medaile, které si vážíte víc než ostatních?

Jsem ráda za obě paralympijské medaile a křišťálové glóby. Každá ta trofej v sobě skrývá zážitky, i dobré i špatné, protože jejich zisk, to není jen ten jeden okamžik, kdy dojedete do cíle. Jejich zisk v sobě skrývá dlouhé období, kdy jste dřeli, vyhrávali i prohrávali. Navíc jsou tyto trofeje spojeny s prostředím, emocemi, a vším co jste si prožili…takže si jich opravdu vážím. A ve sportu handicapovaných jsou vítězství opravdu jen o tom prožití, o tom, že něco dokážete, protože ten sport máte rádi, tady nevstupují do hry peníze a jiné hmotné aspekty, jako jinde.

Nemrzí vás někdy, že olympioniky vítá národ s takovou pompou, kdežto paralympiky ne, ačkoliv reprezentujete ČR stejně dobře? Zlepšuje se už povědomí lidí, zajímají se o paralympiádu víc než dřív?

Myslím si, že lidé už mají ponětí o tom, že existuje nějaká paralympiáda. Spoustu lidí to zajímá a spousta lidí nám fandí. Zatím je to ale opravdu jen o té paralympiádě. Že mají handicapovaní světové a evropské poháry, světové šampionáty, nemluvě o domácích mistrovstvích a ligách a že z těchto akcí vozí medaile, o tom už neví nikdo. Těžko říct, co by se muselo stát, aby v novinách vedle článků o hokeji vycházely články o sledge hokeji, aby v televizi vedle úspěchů Romana Kreuzigera zmínili úspěchy Jirky Ježka… bohužel tak daleko zatím nejsme. Je to škoda.

Co pro vás bylo v tomhle sportu nejtěžší? Je něco, s čím jste bojovala?

Pro mě je velký problém to, že při jízdě vůbec nevidím brány. Moje soupeřky třeba vidí na kratší vzdálenost, ale vidí tyč a mohou si tedy dovolit najet k ní blíž. Tím pádem zkrátí stopu a urychlí čas. Já nemám ani ponětí kde tyč je, takže se řídím jen pokyny trasérky a zároveň sleduji, co dělají její lyže. Špatně se mi odhaduje její přesná stopa. Často se mi pak stane, že prostě narazím do brány a závod je ztracen. Také se stává, že když se práší od lyží mé trasérky, byť jen trochu, tak se zakryje bod, který já vidím, tím pádem nevidím nic a nemůžu dál pokračovat. Lyžování je hodně náročný sport pro zrakově postižené. Je to sport, kde se potřebujete orientovat, být stále ve střehu, potřebujete vidět každou nerovnost, sklon, zlom, brány…navíc každý závod je úplně jiný, na jiném kopci, jinak postavený. Takové běžecké lyžování, kde vás vede stopa, atletika, kde běžíte na oválu, který je pořád stejný, nebo plavání, kde oči nepotřebujete, by bylo mnohem jednodušší, tam vás špatný zrak příliš neomezuje.

Měla jste někdy chuť pověsit lyžování na hřebík nebo vás pořád baví?

Lyžování patří k mému životu a i když přestanu závodit, určitě budu dál lyžovat jen tak pro radost. Je to krásný sport, kde hlavní roli hraje příroda. Díky ní je lyžování každý den jiné a nikdy vás neomrzí.

Jakým sportům se věnujete kromě lyžování?

Pro zábavu se věnuji nejrůznějším sportům. V zimě snowboard, běžky, v létě vodní sporty – jachting, windsurfing, vodní lyže, kanoe na divoké vodě, pak lezení, horská turistika, brusle, baví mě sport se psem, běháme agility, canicross… zkrátka od všeho trochu, pokud je čas a příležitost.

A teď pryč od sportu. Co vás ještě baví?

Ráda se věnuji svému psovi, děláme spolu nejrůznější aktivity, stále ho učím něco nového. Mým koníčkem je také letectví, občas se mi povede svézt se ve větroni nebo v ultralightu. A nesmím zapomenout na hudbu, hraju na příčnou flétnu.

Proč jste si vybrala jako studijní obor žurnalistiku?

Po návratu z paralympiády v Turíně, kdy jsem absolvovala různé rozhovory, mě napadlo, že by mě tahle práce bavila a že bych se ráda v tomto oboru věnovala právě sportu handicapovaných.

Jsme rodinný portál, takže se nemůžu nezeptat: Už jste přemýšlela nad tím, jakou byste chtěla jednou rodinu? Jak by měla být velká? A co je podle vás v rodině nejdůležitější?

Jednou bych chtěla dát svým dětem tolik, co dali mě moji rodiče. Chtěla bych, aby moje děti měly tak hezké dětství ve spořádané rodině, jako jsem měla já. Nevím, jestli to kvůli mému handicapu dokážu a samozřejmě se toho obávám, ale věřím, že právě s podporou rodiny to zvládnu. A to je asi to nejdůležitější, vědět, že někam patříte a že se na své okolí můžete ve všem spolehnout.

Jaké máte největší přání do budoucna?

Přála bych si, abychom byli zdraví a spokojení.

Moc děkuji za rozhovor a přeji, ať se vám vaše přání splní a ať má pro vás život stále tu pestrost.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na