Co nového na našem dvoře

Autor

Začnu tím neživým, spíš nemovitým. Máme nově vydlážděný dvorek zámkovou dlažbou. Předtím jsme tam měli velké betonové pláty. Ale stářím popraskané a od mrazu pozvedané. Zkrátka, vypadalo to už hrozně. O obnovu se zasloužil můj taťka, protože se mu to nelíbilo. Sice původně chtěl nakoupit materiál, s tím, že to vydláždíme sami, ale po dlouhém přesvědčování, že to sami nezvládneme, a že nemáme potřebné stroje, si dal říct, a zadal to místní firmě. To bylo správné rozhodnutí, a teď je rád, protože sami bychom to nikdy neudělali tak pěkně, a v tak krátkém čase. Firmě to trvalo ani ne čtrnáct dní. Taky se obával, kolik to bude stát. I s cenou byl nadmíru spokojený. Teď často sedí na balkóně, a kochá se, jak to máme hezké. Prý i ty kytky k tomu hezky ladí.

Další novinka je, že máme ostříhaného pejska. Letos jel se Sisinkou taťka, já jsem musela být v práci. Nachystala jsem mu všechno, co bude potřebovat: vodítko, obojek, peníze. Zapomněla jsem na sáčky. Naštěstí ho to napadlo, a vzal je taky s sebou. Ty je třeba mít po ruce vždy. Jenže přijel tam, a vchod nikde. Netušil, kam má jít, kam se psí salón přestěhoval. Ptal se kolemjdoucích. První nevěděl, druhý mu však poradil, že jsou na stejném místě, jen, že mají vchod z druhé strany budovy, jakoby ze dvora. Pak už to lehce našel. Sisi zase vypadá parádně, a konečně jí vidím po dlouhé době do očí, a má je opravdu krásné.

A to jsem ještě před nedávnem řešila u Sisinky úplně jiný problém. Měla očividně vydrbaná místa v srsti – na zádech před ocasem, a pak i po bocích. No nevěděla jsem, co se děje. Zašla jsem k veterináři. Nejdřív zjišťoval, jestli nemá blechy. To jsem vyloučila, protože pořád měla antiparazitický obojek Foresto. Vyčistil jí anální žlázky a dostala nějaké tabletky na podporu růstu srsti. Prý máme přijít na kontrolu za tři týdny, a to už by jí měla rašit nová srst. Přišli jsme, ale nic nerašilo. Veterinář navrhl, protože neví, čím to je způsobeno, že by jí v narkóze odebral vzorek kůže 1cm čtvereční do laboratoře, pak by zjistili, co jí je, a teprve by ji léčil. Tento zákrok by stál 1400 kč. To jsem odmítla, protože Sisi byla úplně v pohodě, a nechtěla jsem ji (zbytečně) trápit. Vzala jsem léčbu do svých rukou. Nejdřív jsme odstranili stříšku z její ohrady. Byla z hliníkových desek zateplená tmelem, který se možná už stářím drolil, prostě mohla to být ta příčina, proč se drbe. Pak jsem ji vykoupala a sledovali jsme ji. Když se začala drbat, hned jsme ji okřikli. Druhý den už se vůbec neškrábala, takže to byl zvyk, setrvačnost, nebo jak to mám nazvat. Srst ji začala dorůstat na holých místech až takřka po třech měsících, dostávala po celou dobu doplňkové krmivo s biotinem na podporu růstu srsti, zakoupené ve zverimexu. Měla jsem velkou radost, že je v pořádku, a že jsme si pomohli sami.

Ještě jedna událost, která se týká i Sisinky. Poslední víkend v květnu jsem vlastní neopatrností ztratila želvu. Dala jsem ji na zahradu, ale chtěla jsem, aby měla větší výběh, tak jsem jí dala jinou ohrádku, než obvykle. No nebyla dost pevná, a želva vylezla a utekla. Bylo to v pátek. Nenašli jsme ji. Hledali jsme docela intenzivně, pak i v sobotu, a pořád nic. Prohledali jsme metr po metru, každičký kout. Plaz nebyl k nalezení. Už jsem měla strach a byla jsem i nešťastná, protože želvička byla dárek od dcerky Ivetky k mým padesátinám, a je fuč. Taky jsem se bála, jestli neprolezla pod plotem k sousedům, tam byla zrovna louka vysoká po pás. Tam nemám šanci ji najít. Jestli ji přijdou sekat sekačkou nebo dokonce traktorem, tak je po ní. V noci se mi o ní dokonce zdálo. Byl to hezký sen, protože jsem ji našla. Jenže pak jsem se probudila, a litovala jsem, že to byl jen sen. V neděli po ránu, byla ještě rosa, jsem si obula staré vysoké boty, a šla jsem znovu hledat. Vzala jsem na pomoc i Sisinku, to už bylo úplné zoufalství. Pomáhala hledat i předchozí dva dny, a nic. Vedla mě do živého plotu z tújí, kam jsem se dívala už asi pět krát. A představte si, že ji našla. Byla zahrabaná napůl v zemi až u betonové podezdívky. Měla jsem obrovskou radost, spadl mi kámen ze srdce, ba přímo balvan, to byla rána. Sisi dostala pochvalu a spoustu pamlsků.

Další mojí radostí jsou káčata. Ta od první kachny mají už šest týdnů, a začala jsem je prodávat. Bylo jich původně dvanáct. Dvanáct vajec a z nich dvanáct káčat. Tato kachna seděla na vejcích tak svědomitě, asi dělala i přesčasy, protože se vylíhla o dva dny dřív, než měla. Ne za 28 dní, ale za 26.

Další káčátka se líhla tuto neděli. Tato kachna – mamka nedělala žádné přesčasy v sezení na vejcích – líhly se na den přesně. Ale je to svým způsobem údernice – vyseděla si jich devatenáct. To je fakt hodně. A mohlo jich být ještě víc, vajec měla dvacet tři, a žádné z nich nebylo plané. Ty čtyři se nedokázaly vyklubat. To se stává. I tak je to rekord. Aspoň u mě. Prvním rokem jsem měla od tří kachen celkem sedmnáct káčat, a byla jsem spokojená, že vůbec něco vyseděly a letos od dvou třicet jedna!

Velký podíl, ba možná největší, má na tom náš kačer. Nikdy jsem nechtěla černého kačera. Nelíbil se mi, protože je úplně celý jak uhel, i nohy má černé. Jen zobák má olivově zelený. Předtím jsem je měla divoce zbarvené. Byli nádherní, barevní. Ale pak se stalo, že jsem byla bez kačera, a jiného jsem nesehnala. Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Od divoce zbarvených kačerů jsem měla káčátka v jedné barvě, jak přes kopírák. Ale teď mám káčátka ve všech barevných variantách. Vždy se znovu těším, co se zas vylíhne. Říkám si, že jsem nedočkavější, než ta kachna!

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na