Chci se s Vámi podělit o můj zážitek, a i celé naší rodiny. Začalo to už loni, koncem srpna. Přijdu takhle jednou z noční, a než půjdu do pelechu, ještě nakrmím svého zakrslého králíčka. Taky jsem v tom pokoji chtěla vyvětrat. Přistoupím k oknu, že ho otevřu, a co nevidím? Protírám si oči, už řádně ospalé, ale nezdá se mi to. Zírám na čtyři rezavé nohy. Utekla snad někomu koza, nebo co? To byl první dojem.
Zrak mi sjede na celé tělo. Ne. Je to krásná srna. Mlsá pod stromem spadaná jablka. Ani se nehýbám, ať ji nevyplaším. Je sice za oknem, ale jen pár metrů ode mě. Je to úchvatný pohled. Větrání se odkládá. Teď nepřichází v úvahu. Nesmím ji vyplašit. Však až se vzbudím, času dost, a to už tu určitě nebude. Ještě chvíli ji pozoruju, a pak jdu spát. Mám velkou radost. Hned uvažuju, jestli ještě někdy přijde?
Připadá mi to neuvěřitelné. Nebydlíme na samotě, ani na konci vesnice a dokonce u celkem frekventované silnice. Za naším pozemkem je sice taková louka, ale za ní další barák, a ten je teď neobydlený. Z louky pozemek přechází do kopce, po jedné straně je takový maličký lesík a nahoře na kopci je pole. Takže pozemek je ze tří stran ohraničený plotem, jen z jedné strany je volný přístup.
U chaty
Samozřejmě jsem se musela pochlubit a řekla jsem to celé naší rodině, že jsem v sousedství viděla srnu. Tedy manželovi a mým rodičům. Všichni jsme nezávisle koukali z okna a sledovali, kdy se zase ukáže. Objevila se asi za čtrnáct dní, a už nebyla tak rezavá, jako prve. Bylo vidět, že mění srst za zimní. Pak si tam chodila na jablíčka přibližně dvakrát do týdne. Mým přáním bylo, aby docházela i v zimě, že ji budeme krmit. Avšak když došly jablka, už se neukázala.
Na jaře mě napadlo, co kdyby zase přišla? Opravdu přišla. Bylo to koncem května, tráva byla na louce vysoká a asi jí chutnala víc než jinde, když se přišla pást až k nám. Byla mohutnější, bylo poznat, že je březí. Chodila sem na pastvu docela často, a pak odpočívala třeba celý den pod tou jabloní. Pak jsme ji nějakou dobu neviděli.
Se srnčetem (je to focené přes okno, aby se nevyplašili)
To jsme si říkali, už musí mít mládě. Zdalipak s ním přijde sem? Opravdu ho přivedla. Bylo to asi koncem července a bylo už docela velké. Nemělo už ani ty bílé skvrny, co srnčátkům tak sluší! Mamka se v klidu pásla, zato mládě kolem ní pobíhalo a nepostálo ani na okamžik. Od té doby jsme je pozorovali často. Někdy přišla stará sama, jindy se srnčetem. Děda jí vymyslel i jméno – Líza. Když leží na svém oblíbeném místě, říká, že Líza je „doma“
Srneček – nápadník
Čekalo nás ještě další překvapení. V polovině srpna se tam objevil nádherný srnec . Měl moc pěkné parůžky. Byl to nejspíš otec mláděte. Nechápu, kde se najednou vzal, ale byl tam. Dočetla jsem se v chytré knize, že v tu dobu má srnčí zvěř říji. Bylo moc fajn je pozorovat při námluvách. Třeba, srna se pase, srnec k ní čichá. Srna se ožene a vykopne zadní nohou. „Dáš pokoj, teď se krmím!“ Pak se honí po celé louce, až k silnici, vůbec jim nevadí projíždějící auta. Ještě že je od cesty dělí plot!
Milostné dovádění
Chodil za ní asi týden, pak se vrátil odkud přišel. Už je tu jen sama s mládětem, které mezitím hodně vyrostlo. Už zase obě mění barvu na zimní. Stará často lehává pod stromem tak, že na ni krásně vidíme. Mladá se ukáže občas, je opatrnější. Řeknu vám, že jsme měli celou dobu co pozorovat, a pořád ještě máme. Uvidíme, jestli to letos zase skončí s jablky?
Už je tu zase podzim