O tom, že jsou tučňáci zajímavá zvířata, není pochyb. Nicméně když se vás někdo konkrétně zeptá, co si vybavíte? Možná toho není dost, což se na web, který má tučňáka takřka ve svém erbu úplně nehodí. Proto dnes zabrousíme do přírodovědy a něco doufám, že nového, se můžete o našich oblíbencích dozvědět. Vítejte v mrazivém světě tučňáků!
TO JE JÍZDA
Tučňáci jsou výborně přizpůsobeni životu v moři, někteří jsou však již schopni zdolávat velké vzdálenosti i mimo vodu. Zatímco většina tučňáků se na svých krátkých nohách vzpřímeně postaví a vydá se kolébavě dopředu, tučňák kroužkový, tučňák uzdičkový a tučňák císařský dokáží po ledě a po sněhu putovat rychleji – kloužou se po břiše a odstrkují se nohama a křídly. Tučňák císařský se takovým způsobem pohybuje rychlostí 4,5 km/hod. a může překonat i velké vzdálenosti. Na své pouti od moře do nehostinných oblastí Antarktidy, kde se rozmnožuje, cestuje přes pevný mořský led nezřídka až 200 km daleko. Při klouzání totiž spotřebovává mnohem méně energie než při chůzi, což je v podmínkách třeskutých antarktických mrazů životně důležitá výhoda.
POTÁPEČ SE ZÁTĚŽÍ
Tučňák císařský má v žaludku drobné kamínky, které mu pomáhají při potápění, podobně jako zátěžový pás pomáhá potápěči s akvalungem (potápěčský dýchací přístroj). S touto přídavnou záteží se pták běžně ponořuje do hloubky 18 – 21 metrů, kde chytá rychle plavající olihně a ryby. Pod vodou vydrží až dvacet minut. K hladině plave rychlostí 11 km/hod. K pohonu využívá pádlovitých nohou s plovacími blánami a jako kormidlo mu slouží ocas.
VIDÍM I VE TMĚ
Díky svým dokonale uzpůsobeným očím loví tučňák patagonský v černočerných vodách Antarktidy bez nesnází. Na rozdíl od mnoha jiných denních ptáků vyniká tento tučňák viděním za nedokonalého osvětlení. Dokud je ještě na souši, je schopen smrštit zornice v nepatrné otvory, takže mu do očí pronikne jen minimální množství světla. Tučňák tak uvyká temnotě ještě dřív, než se vydá na lov do hlubin. Když se ponoří pod vodu, rozšíří se mu zornice až třistakrát, takže dosáhnou velikosti i 13 milimetrů v průměru. Většina ptáků přitom dokáže své zornice roztšířit pouze šestnáctkrát. Rychlostí 1,4 metru za vteřinu se pak tučňák potopí do hloubky až 300 metrů. Každý jednotlivý ponor trvá asi čtyři až pět minut. Přestože loví prakticky ve tmě, dokáže během čtyřiadvaceti hodin ulovit a pozřít asi 200 drobných rybek z čeledi Myctophidae. Tyto ryby mají světelné orgány, takže tučňák je ve tmě lépe postřehne.
NAŠI SE POSTARAJÍ
Za antarktické zimy se malí tučňáci císařští v prvních dnech hřejí na otcových nohách. Tento druh tučňáků hnízdí daleko ve vnitrozemí Antarktidy a nesnáší vejce na jaře, ale na začátku zimy. Také si nestaví žádné hnízdo. Samice sice snese vejce na nohy, aby se nedotklo ledu, ale nevysedí ho. Přikolébá se k samci a vejce mu předá. Samec si dá vejce také na nohy a překryje je silným kožním lemem, který mu visí na podbřišku. Na tomto místě pak vejce přežije celou zimu – ústřední topení pro něj představuje lysá, výborně prokrvená kůže v tomto „vaku“. Samice po vykladení odchází za potravou k antarktickým mořím a samci se o sebe musejí postarat sami. Aby se alespoň trochu zahřáli, tiskne se jich k sobě často až 6000. Musejí totiž přežít někdy až šedesátistupňové mrazy a ledový vichr. Mláďata se líhnou po dvou měsících a balancují na nohách svých otců. Zhruba v té době se také od pobřeží vracejí samice a ujímají se svých mateřských povinností. Pokud se snad partnerka opozdí, otec krmí mládě nějakou dobu zvláštním „mlékem“ – výměškem ze svého jícnu.
V HEJNU JE NÁM HEJ
Do zálivu sv. Ondřeje na ostrově Jižní Georgie každoročně připlouvá více než 75 000 tučňáků patagonských, aby zde vyvedli mláďata. Jižní Georgie leží v jižní části Atlantského oceánu, v jedné z nejbouřlivějších končin světa. Záliv sv. Ondřeje je na tomto ostrově jedním z mála chráněných míst se snadným přístupem k vodě. Samice tučňáka patagonského snášejí jen jediné vejce. Oba rodiče pak vejde střídavě zahřívají – drží je na nohou pod záhybem měkké kůže. Nadýchané peří mláďat propouští vodu, a mladí ptáci jsou proto až do dospělosti závislí na potravě, kterou jim rodiče nosí – zpravidla po dobu 14 měsíců. Hnízdění v ohromných koloniích je pro tučňáky a mnohé další mořské ptáky nejbezpečnější řešení, protože se na ně takto predátoři neodváží. Každý tučňák si nicméně bedlivě hlídá svůj prostor, byť velmi malý.
Zdroj: 1000 divů přírody, Reader´s Digest Výběr
REKORDNÍ TUČŇÁCI
Natolik mě zaujalo a zarazilo, že se tučňák potopí do 300 metrů a jakou rychlostí, až se mi tomu nechtělo věřit a tento fakt jsem konzultovala s Tomášem Bartošem, autorem webových stránek o tučňácích. Nejen že mi tento ohromný výkon potvrdil, ale přidal i pár dalších zajímavostí:
Nejčastěji se tučňáci potápějí do hloubek od 10 do 100 m, kde je to pro ně ideální a vystačující – tento limit relativně platí pro všechny druhy) Někteří větší (zdatnější) tučňáci, převážně jižněji hnízdící (Antarktičtí a subantarktičtí) mají tendeci lovit takovou kořist, která se pohybuje v hloubkách ještě hlubších nad 100 až 300 m (zde se jedná o tučňákům lahodný kril – druh korýše, který v takovýchto hloubách mohou lovit). Naopak menším druhům vystačí hloubka kolem 10 až 50 m. Onen 300 metrový ponor tedy opravdu tučňák patagonský mohl zvládnout.
Největším rekordem v této disciplíně je však hloubka, kterou zdolal největší druh tučňáka – tučňák císařský (samice), která se potopila prý až do 565 m (některé zdroje uvádí i 530 či 550). Nějak zvlášť jsem se o tento objev nezajímal, např. na kolik je pravdivý. Každopádně tato hloubka není nutná ani pro největší druh. Opravdu se zde jedná o ojedinělost. Také mohl selhat přistroj, kterým hloubku měří (podmínky v Antarktické oblasti nejsou zrovna nejpříznivější). Ovšem vědci si přirozeně lámou hlavu, jak mohl takové hloubce odolat. Co se týče mě, nejprve jsem tomuto tvrzení nechtěl příliš věřit, ale vzhledem k tomu, že vím, jak jsou tučňáci dokonale přizpůsobeni a vyvinuti (a práve zmíněný tučňák císařský) pro působení na moři – navíc zdaleka o anatomii a fyziologii nevíme vše, o jistý ojedinělí rekord se snad jednat může.
Co se týče rychlosti – 1,4 m/s = 5,04 km/h – ano toto je také možné. Ovšem tato rychlost není zdaleka největší (rekordní). Tučňáci mnohdy dokážou plout rychostí i přes 20 km/h – pokud jsou např. ohroženi predátorem. Delfína však tučňáci asi nepřekonají – kolem 40 km/h může např. plout delfín. Nejčastěji tučňáci plují právě rychlostí kolem 5 až 10 km/h (opět záleží na zdatnosti, potřebě a samotném druhu). Při lovu určitě také poměrně zrychlí.
Na rozhovor právě s tímto tvůrcem internetových stránek o tučňácích (http://www.penguinsworld.estranky.cz) se můžete těšit v příštím díle seriálu o tučňácích!