Někdy je cesta ke štěstí poněkud delší než čekáme, nezřídka musíme jet oklikou a občas musíme požádat o pomoc. Pokud své štěstí spatřujeme i v dětech a ty stále nepřicházejí, hledáme často pomoc u lidí v bílých pláštích. Protože o problémech s otěhotněním slýchám čím dál častěji, rozhodla jsem se oslovit MUDr. Marcela Štelcla z brněnské reprodukční kliniky Reprofit, abych ho trochu vyzpovídala, jak na tom s tou neplodností vlastně jsme.
Všude čtu, že stále více párů má problémy s přirozeným početím. Je to opravdu tak? Obrací se na vás více lidí než třeba před pěti nebo deseti lety?
Ano, počet párů, které mají potíže s otěhotněním se bohužel neustále zvyšuje, není to jen u nás v ČR, ale je to trend ve všech vyspělých zemích světa – týká se tedy nejen Evropy, USA, ale třeba také už i Japonska. Udává se, že potíže s otěhotněním má 10-15% párů. Ne u všech jde o evidentní problém, v některých případech se jedná spíše o netrpělivost. Je potřeba si uvědomit, že pár, kde žena nepřekročila 35 let během roku až dvou otěhotní s pravděpodobností 84%.
Čím si to vysvětlujete?
Vzhledem k tomu, které země postihuje neplodnost nejčastěji, lze to shrnout do nejasného pojmu životní styl. Uvádí se obezita, kouření, životní prostředí, stres, vysoký výskyt chlamydií v populaci atd. Za velmi závažný všichni považují posun věkové hranice, ve které se ženy rozhodnou mít první dítě. Plodnost ženy výrazně klesá s věkem a za absolutní hranici lze považovat 40 let – starší mají velmi malou pravděpodobnost otěhotnění i při použití technik asistované reprodukce.
Co je nejčastějšími příčinami neplodnosti?
Lze říci, že ženy a muži jsou co se týká příčin neplodnosti na tom stejně – tzn. téměř 50% poruch plodnosti je způsobeno špatnými parametry spermatu. Mezi ženské příčiny lze uvést nejčastěji anovulační cykly (porucha funkce vaječníků, při níž dochází k nepravidelné nebo žádné ovulaci), dále pak neprůchodnost vejcovodů, endometrióza a další vzácnější příčiny.
Jaké jsou možné způsoby léčby?
Záleží na typu příčiny neplodnosti. V zásadě lze rozdělit metody na přirozenější – jako je například indukce ovulace (nastimulování vaječníku a podpora uvolnění vajíčka) + plánovaný pohlavní styk nebo inseminace. Dále pak metody laboratorní – IVF (in vitro fertilizace – dítě ze zkumavky). Záleží zejména na parametrech spermiogramu, na průchodnosti vejcovodů, na délce dosavadního snažení, na přání páru. Obecně je snaha postupovat od metod jednodušších a levnějších k metodám složitějším, dražším a také více stresujícím pro pár.
Dále je potřeba uvést také fyzioterapii – rehabilitaci dle Mojžíšové, úpravu životosprávy, vitaminovou terapii, psychologickou podporu atd.
S čím musí počítat pár, který se rozhodne pro umělé oplodnění? Co všechno je čeká?
Muž – vyšetření spermatu – spermiogram (odběr může být někdy stresující). Je potřeba ale upozornit, že stres a ostych jsou zbytečné.
Žena – vyšetření ultrazvukem, odběr krve na vyšetření hormonálního profilu, někdy operativní zjištění průchodnosti vejcovodů (laparoskopie s chromopertubací a hysteroskopie – endoskopické vyšetření dutiny děložní) – v celkové narkóze. Při léčbě aplikace stimulačních injekcí (žena si je aplikuje doma sama), uspání při odběru vajíček, přenos embryí do děložní dutiny. Bolestivost těchto procedur je individuální a jsou dobře snášeny.
Stres pro pár bývá veliký, zejména 1. IVF cyklus. S rostoucím počtem cyklů klesá nervozita, páry už vědí co je čeká.
Další otázkou jsou finance…
Jaká je úspěšnost umělého oplodnění?
Záleží na věku – obecně se pohybuje kolem 40% u 25 letých, kolem 30% u 30 letých, kolem 20% 35-40 let a klesá pod 10% u žen po 40 letech. V této věkové kategorii pak připadá v úvahu léčba darovaným vajíčkem, kde úspěšnost dosahuje 55%.
Co si myslíte o tvrzení, že za deset let bude sex už jen pro zábavu a pokud budou lidé chtít potomky, půjdou do reprodukčních center? Je to sci-fi nebo realita?
Nemyslím si, že bychom už za deset let dospěli do tohoto stavu. Ostatně já sám doporučuji párům, aby se věnovali sexu zase pro zábavu, nikoliv z důvodu snahy o otěhotnění. Páry jsou dosti často ve stresu z časovaného pohlavního styku a nezřídka dochází ke zbytečným partnerským nesrovnalostem.
Jaký je váš názor na tzv. náhradní (surrogátní) mateřství?
V indikovaných případech – tam, kde žena nemá dělohu, případně je děloha značně poškozená, se mně tahle metoda jeví jako užitečná a také jediná možná, jak dosáhnout geneticky vlastního dítěte.
Proč jste se vy osobně rozhodl pro obor reprodukční medicíny?
Vůbec netuším 🙂