Vydala jsem se na večerní procházku. Ještě stále jsou slyšet milostná volání cvrčků, ještě stále je ve vzduchu cítit vůně slámy, ale spousta jiných věcí mi už připomíná nástup podzimu. Vzduch je chladný a vlhký a mísí se s kouřem z ohňů. Na stříbrných pavučinách se lesknou kapky, které zkondenzovaly z mlh válejících se všude po polích. Vlaštovky zmizely a mé nohy potřebují náhle víc pohybu, aby na ně nezačala dorážet lezavá zima. A ještě tu je něco.
Jabloňové větve. Sklánějí se pod tíhou dozrávajících plodů a stačí jen malý kousek, abych se k nim dostala a ochutnala. Zastavila jsem se a hrála si s pokušením vlézt na tu zahradu a jedno z nich utrhnout. Co když mě někdo uvidí? Ta zahrada totiž nepatří nám. Nemám jít zaťukat na sousedku a požádat jí o jedno? Je to jen formalita, vím předem, že bude ochotně souhlasit.
A pak jsem se rozhodla. Risknu to. Ty obavy z načapání na švestkách, tedy vlastně na jablkách, mě vlastně naplňovaly zvláštním napětím. Překročila jsem strouhu a schválně nešla po dřevěném vrzajícím můstku, aby mě nikdo neslyšel, vlezla jsem tam a jeden ten krásný červený plod v mžiku zmizel v mé kapse a já se stejnou cestou vrátila zpět na silnici.
Ano, ve svých téměř třiatřiceti letech jsem ukradla sousedce jablko! Ušla jsem pár metrů, vyndala jej z kapsy a s chutí se zakousla. Bylo úžasné. Přesně takové, jaké mám ráda. Ani sladké, ani kyselé, krásně šťavnaté a voňavější než jsou ta, která si nosím z obchodu nebo která mi někdo daruje. Už dlouho mi žádné jablko takhle nechutnalo. Byla to chuť zakázaného ovoce?
Instinktivně jsem se podívala na svou levou ruku. Stále je tam. Památka na dobu, kdy jsem naposledy lezla na cizí ovoce. Jizva z dětství, kterou mi způsobil ostnatý drát, na němž jsem se zavěsila, když jsme s kamarádkou lezly na maliny její babičky. Když se tak nad tím zamyslím, ani tenkrát, ani teď nebyly ty plody tak úplně zakázané. V obou případech se stačilo jen zeptat, otevřít branku a se zdviženou hlavou si natrhat tolik, kolik bych unesla.
Proč tedy všechny ty složitosti? Vymýšlení krkolomných cest ke chtěnému? Třeba to není ovoce, co je zakázané, ale spíš způsoby, kterými se k němu dostáváme. Nezáleží víc na cestě, kterou volíme pro dobytí našich cílů než na metách samotných? Možná, kdyby tenkrát Eva požádala, třeba by se nechal Bůh obměkčit a jedno jablko by jí daroval. Zvolila ale špatnou cestu. Nemělo by se tedy začít říkat „Chuť zakázané cesty“?