Highway to hell

Autor

Každý, kdo někdy projížděl kolem Tábora, mohl zde zaregistrovat zajímavý úkaz – dálnici, která vlastně dálnicí není. Vypadá jako dálnice, používá se na ní dálniční známka jako na dálnici, ale dálnice to není. Už od jejího otevření před mnoha lety by se totiž doba, kdy se mohlo jezdit ve všech jejích čtyřech (ne ani šesti, což by konečně dálnici odpovídalo) pruzích, dala počítat na dny, maximálně na týdny. Když se opraví jedna strana, uzavře se druhá a opět se vesele opravuje. Tedy vesele možná pro ty, kteří stavbu realizují, pro řidiče to veselé není ani trochu.

Nechápu, proč v době, kdy je slunečné počasí, zde zaparkované stroje stojí a nic se neděje. Proč nezaměstnají víc lidí na více směn, aby mohly práce pokračovat i o víkendech a v noci? Ministr dopravy Dan Ťok o noční práci pouze mluví, ale skutek utek. Nejhorší na tom všem je, že tohle není problém jen úseku u Tábora, o kterém píšu, těchto míst je po celé republice nepočítaně.

Když se podíváte na mapu dálnic v České republice, vypadá to jako hodně nemocná nervová buňka s přerušovanými vlákny. Jsme tranzitní zemí, a přesto chybí normální dálnice na Rakousko i Německo, o D1 snad ani psát nemusím, protože to je fenomén sám o sobě. Jak se řidiči radovali, když se začalo s jejími opravami, ovšem výsledek je mnohde žalostný.

Jak je možné, že třeba v sousedním Rakousku jsou silničáři rychlí a výsledek odpovídá tomu, že řidič musel nějakou dobu jezdit méně pohodlně? I když méně pohodlně. Na úsecích, kde to jde, vyšvihnou před započetím oprav objízdnou cestu podél opravované silnice, ovšem objízdné cesta, byť je v polích, je normální asfaltka, jejíž kvalitu by jí mohla závidět leckterá naše okreska.

Tento týden říkali, kolik kilometrů dálnic se opět opraví nebo zbuduje, protože na ně dostali peníze, ale taky je už teď jasné, které potřebné úseky se odsouvají na někdy. Ovšem v ČR ani tak nejde o to, kdy se se samotnou stavbou začne, ale spíš o to, kdy je skutečně dokončená, a to se mnohde rovná čekání na Godota.

Pokaždé, když pak projíždím okolo bilboardu, kde na mě Andrej Babiš společně s paní Jermanovou skandují „Dálnice! Dálnice! Dálnice!“, mám pocit, že si ze mě dělají srandu. Nebo mi tím chtějí připomenout, že vlastně jejich vláda dálnice vybudovala tak, že přejmenovala rychlostní silnice? Fikaný tah, ovšem do dálnic mají tyto komunikace asi tolik, co já do atletických výkonů Báry Špotákové. Jediné, čím dálnice připomínají, jsou nablýskané cedule, které nás upozorňují, že se jedná o placený úsek. A tak mám vždy chuť parafrázovat Jacka Sparowa a na otázku „Máte dálnice?“ odpovědět „Máme něco lepšího! Máme náznak těch dálnic.“

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na