Našly jsme se vlastně úplně bez hledání. Jednoho dne mi padla do oka, byla někde mezi obrázky přírody a zvířat. A mě nejdřív napadlo, že je pěkný kýč. Přesto mne něčím neskutečně upoutala. Moje kočka z obrázku.
Nejprve jsem si ji zběžně prohlížela. Nevypadá na nějaké super extra plemeno, normální, trochu víc chlupatá, ani flekatá, ani mourovatá kočka. Soustředěně a upřeně se dívá směrem, kde nejspíš stál fotograf a sliboval jí odměnu. Nebo si jen tak seděla a koukala do prázdna a on ji neslyšně tichým cvaknutím spouště vyrušil, a pak raději vycouval a nechal ji na tom úzkém zábradlí, nad osvětleným městem, v obrovské výšce.
Není ničím odlišná. Člověk by si ji spletl s Mickou nebo Kikinou ze sousedství. Přesto jsem se právě k téhle kočce po chvilce vrátila. Jakoby mne něčím přitahovala, něco mi chtěla sdělit nebo toužila být prostě víc se mnou. Sedí si na svém zábradlí a čeká, co já…
A já se v té době potýkala se svými strachy, s životními změnami, s úzkostmi a nesamostatností. Seděla jsem obklopená klidem, který rušilo jen rytmické tikání nástěnných hodin. Nervózní a vystresovaná, co si jen počnu. Kolem mě adrenalinové výzvy, závazky, úkoly a moje chuť smíšená s obavou, jak všechno zvládnu. Pořád mě to táhlo k téhle kočce. A tak jsem si uvědomila, že ji asi začínám mít ráda.
Možná na vás budu působit trochu podivínsky, já taková ale skutečně jsem. S kočkou na obrázku jsem schopná si povídat. Vzpomínám si, že jsem se jí nejdřív zeptala, proč to dělá. Z jakého důvodu sedí v tak nebezpečné výšce? Neodpověděla mi samozřejmě, nechala mě, abych na to přišla sama. Protože se prostě rozhodla a výška a nebezpečí, adrenalin, tma, i to úzké zábradlí ji prostě baví. Nepotřebuje, aby ji někdo přidržoval nebo aby stál vedle ní. Není jí smutno a nic jí pravděpodobně nechybí. Je tam, kam se chtěla vyškrábat a zkrátka si tam hoví, lebedí, možná i lehce přede.
Nějak to slovy popsat ani nedokážu, jak moc mi tohle povídání s kočkou pomáhalo. Já jí vyprávěla o svém strachu a ona byla uvelebená na železné vratké vypletené trubce, měla štěstí, že nezafoukal silnější vítr, a přitom mlčela. Nechávala mě, abych ze sebe vysypala, co mě tíží, a pak mi dovolila být zticha a pozorovat ji. Čím dál tím víc jsem se přestávala bát. Jak šel čas a s ním situace vyžadující odvahu, klid a soustředění, pomáhala mi vzpomínka na mou kočku. Když se ona nebojí, riskuje a také dobrovolně… Když ji to baví… Určitě to zvládnu i já!
S úsměvem se svěřuji svému blízkému okolí přátel a také samozřejmě vám, že jsem se v téhle kočce našla. Pochopila jsem, že já jsem tahle kočka. Samostatná bytost, co si tu a tam vyleze na zábradlí, jenž nechce přidržovat, povzbuzovat, litovat ani motivovat. Riskuji, protože riskovat chci. Nevadí mi, že nevidím za roh a přikyvuji nejistotě s větším nadšením, než nudnému stereotypu. Dokud jsem v sobě svou kočku jen hledala, bála jsem se a mnohdy jsem nevěděla, jak se rozhodnout. Změny provázené nejistotou mne znervózňovaly a nemohla jsem často v noci spát. Teprve ve chvíli, kdy jsem pochopila, kdo jsem, se mi nesmírně ulevilo.
Všechno je jen na našem rozhodnutí. Jakou dáme situacím váhu, nakolik si přiznáme, co chceme, i když to nemáme nadosah, nakolik si uvědomíme, co nechceme a kolik najdeme síly s tím něco udělat. Je jen na nás, zda se rozhodneme být vystrašenou myškou krčící se v koutě nebo kočkou vysoko nad věcí, nad městem milosrdných lží, slibů jen na oko, nad hranicemi, které si sami vytvoříme.
Foto: pixabay.com