…jako řeka…

Autor

Vždy, když stojím u řeky a pozoruji její tok, je mi tak příjemně, volně. Odráží v sobě celý svět a i já se cítím být její součástí. Mám chuť položit se na ní, splynout s ní a nechat se příjemně unášet. Chtěla bych jí umět naslouchat a slyšet vše, co říká. Kolik už toho zažila a kde všude byla. Vidět vše, co vidí ona. Dívat se jejíma očima. Pozorovat děti, co si hrají bezstarostně na břehu. Milencům poskytnout úkryt v rákosí na mém břehu. Dát napít těm, kteří ke mě skloní hlavu…

Často se mi v hlavě vybaví Smetanova Vltava. I on možná při jejím skládání myslel na člověka a na to, kolik toho máme s řekou společného. V těch jemných úvodních tónech je přece stejná něžnost s jakou se dotýkáme matky v prvních okamžicích po narozeních. Nástup houslí je stejně lehký jako naše první seznamování se světem. Jak přibývá nástrojů, přibývá i naše touha po vědění, po uchopení celého světa. Je v tom radost jakou projevuje zvídavé dítě.

Nástup žesťů oznamuje naší revoltu a bouři dospívání, které zkrotí až lehký cinkot trianglu jako náznak prvních citů a lásek, z kterých se nám chce až tančit stejně jak tomu napovídají smyčce, které se náhle zjemní a přidané flétny dávají tušit projevům opětovaného citu. Je v tom tolik milostného jako v prvních nesmělých objetích, je v tom tolik vzrušení jako v prvním milování.

A přichází vyrovnanost, jsme klidnější, stejně jako tok řeky, i když se objeví pár splavů a bouřlivých míst. Ani náš život není bez zákrutů a vírů. Musíme se s nimi prát jako řeka překonávající peřeje. Zdolávat valy a propady, ač se nám někdy zdá, že snad nikdy neskončí. Ale, když je dokážeme překonat, přichází hrdost. Mohutníme s nabytými zkušenostmi, stejně jako řeka mohutní přibíráním každého nového přítoku.

Možná jsme cestou pobrali i něco špatného, což časem mizí, jak se to ředí tokem našeho života. Jakoby to zmizelo a my uchováváme v paměti jen to, co stojí za to, stejně jako řeka si ponechá jen to, co je důležité pro život v ní. Na konci pak jsme klidní a smíření a i když se ještě pokusíme naposledy vzepřít smrti, nic už neodvrátí náš osud a my splyneme s řekou času plynoucí pomalu do zapomnění.

Ano, jsem přesvědčená, že lidé se podobají řekám. Vody jedné dávají život, náruč druhé zabíjí. Tok jedné lidem pomáhá a jiná jim škodí. Jedna příjemně osvěží a další je jak led. I my jsme takoví. Každý jiný a přece stejní. Z vody jsme vznikly, z vody jsme tvoření. I naše planeta viděná z vesmíru je zbarvená modrou barvou vody. To jsme my. My jsme celý svět a je jen na nás, zda po nás přijde potopa.
Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na