Znáte ten pocit, kdy si připadáte, že sedíte v prázdné místnosti? Tak vzdáleni všemu, uzavřeni v sobě, v koutě své duše, ze kterého není cesty ven. Kam se podíváte, všude měkké polstrování. Prý, abyste si neublížili, ale spíš kvůli vaší totální izolaci. Víte, že za zdmi jsou v místnostech podobných té vaší další takhle osamělí lidé. Stačilo by jen vyťukat morseovkou vzkaz, nebo prostě jen zaťukat jako vyjádření podpory. Toho, že víte. Že v tom jste s nimi. Že jste při nich.
Ten hloupý , důmyslně umístěný molitan ale znemožňuje jakýkoliv kontakt. A tak jen sedíte, tolik vzdálení světu, který se přitom zdá na dosah ruky. Okno je tak vysoko, že nemůžete nahlédnout ven. Vidíte jen kousek oblohy. Malý vyříznutý kousek světa. Jen si představujete, co je asi dole, venku pod vámi. Možná tam je park plný mohutných vzrostlých dubů. Na lavičkách posedávají staříci a vzpomínají. Děti pobíhají po trávnících a opřeni o stromy sní milenci sen o sladké budoucnosti. Možná brzké, možná vzdálené.
Třeba je tam ale rušná ulice. Obchody vonící kávou, levandulí a čerstvým pečivem. Kolem výloh pospíchají lidé. Každý má svůj cíl, díky kterému zapomíná nasávat všechny ty vůně a barvy. Kdybyste byli mezi nimi určitě byste se nezapomněli rozhlížet a vnímat život každou buňkou svého těla. Opravdu nezapomněli? Nebo byste splynuli s davem? Jak to můžete vědět, když trčíte tady v tom prázdném prostoru?!
Mít tak křídla a moci vzlétnout k tomu oknu, opatrně se jím prosoukat a vylétnout ven. Zažít ten pocit svobody a volnosti. Vidět vše z nadhledu, všimnout si toho, co je podstatné. Možná by jen stačilo, aby někdo otevřel dveře a vy jimi normálně prošli. A tak sedíte a modlíte se, aby zarachotily v zámku klíče a někdo vám otevřel cestu ven.
Víte jistě, že jsou dveře zamčené? Zkusili jste to? Zatím vás to nenapadlo. Doteď jste se víc zabývali myšlenkami na něco nereálného, na pomoc shůry, na postrčení od někoho druhého. Chce to hodně síly vstát a vyzkoušet vlastní možnosti. Chce to hodně odhodlání.
Pomalu se zvedáte. Upřeně zíráte na dveře a malými šouravými kroky se k nim přibližujete. To strach vás brzdí. Strach z neznámého. Strach z vlastních proher. Strach z vaší bezmoci prát se s reálným životem. Co když ten život venku není tak barevný a voňavý, jak jste si ho vysnili? Už máte ruku na klice a opravdu, celou dobu bylo odemčeno. Ještě stále doufáte, že ty dveře otevře někdo za vás. Že vás někdo z vaší kobky vyžene a usnadní tak vaše rozhodnutí. Teď už je to ale jen na vás. Rozhodli jste se, tak musíte vykročit…
Foto: pixabay.com