Je to jen na nás

Autor

Ležím v pokojné tmě a s očima upřenýma do stropu přemýšlím nad tím, co napsat na první den roku. Po stěnách se občas proběhnou světla projíždějícího auta, aby zase odlétla společně se svým zdrojem někam dál. V nastoleném tichu je slyšet pouze zvuk venku se prohánějícího větru a jemné doteky zmrzlých sněhových vloček, narážejících do okenních tabulek. V dětském pokoji se ozvalo zakašlání a já se snažím identifikovat, komu z těch tří to patřilo. Ticho a tma jsou ideálním prostředím pro přemýšlení nad nedělním fejetonem, neb odněkud opravdu přiletěla múza. Jen nevím, zda dostatečně rychle a srozumitelně pochytám myšlenky, které nade mnou najednou tancují v rychlejším a rychlejším tempu.

Začíná nový rok, rok 2012. Asi málokdo si po vyslovení tohoto letopočtu nevzpomene na fenomén, který rozpoutali Mayové kalendářem, který kdysi vytesali do kamene. Jsou lidé, kteří díky němu nakupují zásoby a čekají konec ne nepodobný apokalypse, jež zpodobnil svatý Jan ve svém Zjevení. Jiní jen mávnou rukou a jedou si dál svým tempem. Nemyslím, že na změně, kterou nám naši prapředkové zvěstovali, není něco pravdy. Ba naopak, čím víc se rozhlížím kolem sebe, myslím si, že změna je nevyhnutelná. Nedojde-li k ní totiž, pak může hrozit i ta apokalypsa. Je to jen na nás.

Uzavíráme se do svých životů a zapomínáme se dívat kolem. Zapomínáme, že nejsme jen ostrovy. Jsme celistvou pevninou. Sousedíme spolu. Bouře, které nás bičují, jsou stejné, stejně jako slunce, které nám poté osuší zkřehlá těla. Zvykli jsme si přes plot k sousedovi nahlížet jen proto, abychom ho mohli pomluvit v okamžicích, kdy se mu daří nebo mu třeba závidět. Ve chvíli, kdy potřebuje pomoc, se raději díváme stranou. Proč? Vždyť přece spolupráce a sounáležitost je tím, co nás vyhnalo z jeskyní a otevřelo nám dveře k tomu, abychom mohli vykročit k civilizaci. Čím víc ale tvrdíme, že jsme civilizovaní, tím odtažitější jsme. Máme ve své moci to změnit. Máme možnost naslouchat. Máme možnost otevřít oči i srdce. Je to jen na nás.

Naříkáme nad tím, že jsou lidé k sobě zlí. A přitom své city spíš než do lidí investujeme do věcí, kterými se obklopujeme ve stále větší snaze zaplnit to hluché místo v našich duších. S věcmi se přitom těžko zasmějeme. Těžko nás náš nejnovější mobilní telefon obejme, až nám bude mizerně. Těžko o nás bude naše auto jednou vyprávět, až tu nebudeme. Přitom stačí tak málo. Obejmout člověka, který stojí vedle nás a čeká na to. A věřte, že tam je. Říct mu, že ho máme rádi a že nám na něm záleží. Popřát mu vše dobré a opravdu to tak myslet. Je to jen na nás.

Stěžujeme si na to, že si lidé nerozumí. Že nám nikdo nerozumí. Jde to hodně ztuha někomu porozumět, když jsme si odvykli používat uši k naslouchání těch druhých. Skáčeme si do řeči a svět stavíme na neúplných větách či slovech, které sami těm druhým vkládáme do úst. Svoboda projevu je jednou ze základních lidských svobod, ale my na to neustále zapomínáme. Měli bychom nad názory druhých přemýšlet a ne je hned zavrhnout poté, co si poslechneme pár prvních slov. A přitom je to tak snadné. Aby nás někdo vyslechnul, musíme vyslechnout my jeho. Je to jen na nás.

Hořekujeme nad stavem naší politiky, ale to my sami jsme to dopustili. My sami neustále zapomínáme na to, že každý politik je jen zaměstnancem v našich službách. To my jsme jejich zaměstnavatelé a jako takoví máme právo na to, vědět, jak pracují a na jejich místo dosadit někoho nového, pokud oni na svou práci nestačí. Jak dlouho bychom svému zaměstnanci tolerovali to, že nám lže i o svém vzdělání? Jak dlouho bychom svému zaměstnanci tolerovali to, že nás okrádá? Navíc pokud mlčky přecházíme leckdy protizákonné chování těchto našich zaměstnanců, nestáváme se i my spolupachateli? Pokud náš zaměstnanec vyjádří sympatie k člověku, z jehož rozhodnutí zahynuli statisíce lidí, nejsme i my spolupachateli tohoto smýšlení, když to tolerujeme? Pokud někdo z našich zaměstnanců vezme úplatek, nejsme i my korupčníky, pokud nad tím zavřeme oči a čekáme, až to vyšumí? A přitom stačí tak málo, neustále trvat na tom, aby byla jejich práce v souladu s našimi požadavky. Měli bychom změnit postoj k politice. Měla by přestat být brána jako místo, kde se dá snadno vydělat. Mělo by naopak platit, že je to místo, kde se dodržují dobré mravy a jedná se zde dle nejlepšího vědomí. Místo, kde se zhodnocují zkušenosti. Je to jen na nás.

Sténáme nad tím, jak jsou mladí nevychovaní. Dost možná zapomínáme na to, jací jsme byli my a opomíjíme fakt, že to, jaké budou naše děti, jim vtiskáme my – dospělí. To my jim předáváme hodnoty, které jsme převzali od těch, co už s námi nejsou nebo, co jsme si odnesli od lidí, kteří prošli naším životem. Pokud se nám zdají mladí nevychovaní, neměli bychom se zamyslet nad tím, zda jsme si od svých předků vzali ty správné hodnoty? Neopomenuli jsme náhodou ty, které jsou mnohem důležitější? Možná bychom se měli v duchu zabořit do vzpomínek, vylovit myšlenky svých rodičů a prarodičů, velkých filosofů i obyčejných lidí, se kterými jsme se setkali a uspořádat je znova, podle nového klíče. Úcta, láska, čest, spravedlnost, svoboda, pokora, pravda… vyšumí? My jsme spojnicí mezi minulými a budoucími generacemi. To, co předáme dál, je jen na nás.

Doma mi často říkají, že jsem idealista a žiju v jiném světě. Ale já opravdu věřím tomu, že každý jsme schopný svým dílem přispět k tomu, aby se nám na světě líbilo. Možná máte pocit, že novoroční fejeton by měl být poněkud optimističtější, ale to tenhle přece je. Přišla jsem totiž na tu nejbáječnější, nejskvělejší a nejpovznášející věc, a sice JE TO JEN NA NÁS!

Přeji Vám všem do roku, který se před námi otevírá hodně svobodné vůle.
Přeji Vám, ať máte uši k naslouchání a oči na dívání.
Přeji Vám, ať máte dost sil i na boje s větrnými mlýny, protože i takový boj má smysl.
Přeji Vám, ať máte vedle sebe neustále člověka, kterého můžete obejmout.
Přeji Vám otevřenou mysl i srdce.
A přeji Vám vše dobré, protože si to zasloužíte.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na