Nedávno se mi přihodila zvláštní věc. Souhra náhod, která při ohlédnutí v čase hřeje a vyvolává úsměv, kterým to vlastně všechno začalo. Už jsem někde na sebe prozradila, že jsem extrémně vyčůraná, tedy nemyslím povahový rys, ale prostě velmi často chodím na záchod. V našem okrese mám díky tomu již slušně zmapované veřejné, hospodské i benzínové toalety a vlastně stejně tak na všech trasách, kam jsem kdy vyjela.
Protože má práce se skládá z množství schůzek a ještě většího množství cest, jakmile někam dojedu, první, po čem se pídím, jsou toalety. Stejně tomu bylo i jednoho dne přibližně před čtrnácti dny, kdy jsem si odskočila do jednoho nejmenovaného supermarketu. Když jsem odcházela, vstoupila do místnosti postarší dáma a to tak razantně, že mě málem sestřelila oněmi dveřmi. Z leknutí jsem se zmohla pouze na úsměv. Ona byla možná ještě překvapenější, zamumlala něco jako omluvu a když jsem tam tak stála a usmívala se jak truhlík, usmála se i ona.
Protože jsem měla ještě trochu času před schůzkou, chvíli jsem se v tom obchoďáku zdržela a na onu dámu ještě dvakrát narazila. Pokaždé se na mě usmála a já jí úsměv opětovala. Jak plynuly dny, pomalu jsem tuhle příhodu pustila z hlavy. Až do této středy. Měla jsem v jedné firmě domluvenou schůzku s paní ředitelkou. Byla jsem vpuštěna dovnitř a za stolem seděla TA paní z obchoďáku! a říká mi: „Jé, to jste vy.“
„Úsměv trvá jen chvilinku, ale vzpomínka na něj může být i věčná.“
George Bernard Shaw
A v tom mi to došlo. Jen díky pár úsměvům, které jsme si během toho rána vyměnily, jsme si jedna druhou zapamatovaly. To je zvláštní, jakou moc úsměvy mají. Nestojí žádnou energii ani zvláštní námahu, ale dělají z vás zapamatovatelného člověka. Je to vcelku logické, lidé postupně vypouštějí z hlavy nepříjemné zážitky a nechávají si jen ty příjemné. Takže, pokud se jen usmějete, může si vás okolí v hlavě udržet déle, než zamračenou bouli.
Na mě osobně má to, zda se lidé usmívají, velký vliv. Když přijdu do obchodu, kde je nepříjemná prodavačka, buď tam koupím jen to nejnutnější, ale často se úplně otočím a prostě odejdu. Když se na mě mračí obsluha v restauraci, ačkoliv jsem jim nic neudělala, pouze jsem si dovolila k nim zajít na pití či jídlo, nechám si klidně vyskládat peníze zpět do poslední koruny a jsou bez dýška a příště už na taková místa nezavítám.
Snažím se venku vyhýbat lidem, kteří se neusmívají. Jsou to „negouši“, kteří svou negativní energii hrozně snadno házejí na mě. Jsem totiž v tomhle jako houba a všechny ty negativní vibrace hned nasaju. A tak hledám lidi, na které se prostě můžu usmívat. Když je jen tak míjím, vstupuji k nim do výtahu, přistupuji ke stejnému regálu, kde stojí oni… prostě hledám jakoukoliv záminku, abych se mohla usmát. Teď si možná říkáte, že jsem pěkně švihlá, ale já zjistila jednu zajímavou věc. Dobíjí mi to baterky. Čím víc úsměvů během dne rozdám, tím jsem spokojenější a vyrovnanější. Je mi prostě skvěle.
„Jsem přesvědčen, že si člověk každým úsměvem prodlužuje život.“
Laurence Sterne
Foto: pixabay.com