Kdo jsem

Autor

Jsem malá tečka uprostřed obrazu hýřícího barvami. Jsem černá ovce pasoucí se kdesi v dáli? Jsem červená spirálka, která pohltila celý papír? Jsem duha? Nebo jsem sám malíř, který si svůj obrázek teprve kreslí, v půlce ho zmačká a pokouší se začít malovat znova? A jde to vůbec, vybrat si nové barvy, čistý list? Nebo jenom překresluji tvary a odstíny…

Náš obraz se neustále vyvíjí a mění. Zkušenosti, výhry i pády nás posouvají a i když máme občas pocit, že nás některé události dočista zbrzdily, či zastavily, možná si uvědomíme až za nějaký čas, kam nás naše duševní zastávka dovedla. Jako bychom neučinili jeden jediný krok, a přesto – rozhlížíme se a nepoznáváme svět kolem sebe a mnohdy ani samu sebe. Nevím, jestli vám, ale mně se to stává. Stojím na místě a čekám, vyhlížím, volám, nervózně přešlapuji a později s pokorou a odevzdaně mlčím… a teprve v tu chvíli slyším, vidím, cítím i vnímám odezvu. Jako bych čekala na inspiraci a nějaký čas nebyla ve svém obrázku, ale v obrázku, který maluje někdo jiný. Vnímám pak i samu sebe, ale jinak. Něco jako ovoce, které chutná teprve až dozraje, k mnohým krokům musíme dozrát, jinak nám nechutnají a nejsme schopni si je užít. I čekání je schopné posunout a svět kolem nás i nás samotné proměnit.

Spoustu životních událostí prožijeme, protože je chceme prožít a splníme si dohledné i vzdálené sny. Některým dokonce běžíme naproti, za mnohými sny riskantně šplháme až do nebeských výšin. Často se ptám, kým dnes vlastně jsem na svém pomyslném plátně? Pokud se má osobnost postupně mění, vyvíjí, zraje, s věkem však i občas hloupne, kdy a kde jsem nejvíc sama sebou?

Jsem šťastná hospodyně u plotny, hlavně, když se mi něco chutného a voňavého povede. Jsem ta nejcitlivější máma, když za mnou přijde mé dítě s bolístkou. Pak umím i nejlépe foukat. Jsem podivínka zakouslá do každé pohádky s mírumilovným začátkem, výchovným obsahem a dobrým koncem. Jsem sportovkyně, která se zvládne dočista zničit, jen aby si dokázala, co všechno ještě může a dokáže. Jsem zpěvačka s tím nejsilnějším hlasem, vždy, když cestujeme autem. Jsem sebevědomá a nepřístupná, pokud se mi povede zajímavě nalíčit. A v případě, že mám o víkendu na očích brýle, bývám šedou myškou. Manželkou. Milenkou. Zahradnicí. Jsem neskutečným žroutem nad plným talířem dobrého jídla. Redaktorkou, zdravotní sestrou, dcerou, snachou, cestovatelkou i domácí puťkou…

Často se ptám a mnohdy sama nevím. Jsem víc sama sebou ve světě vzdáleném od všeho a od všech, kde pro mě existuje pouze moje milovaná rodina nebo na cestách – v anonymním obchoďáku přecpaném hemžícími se lidmi, na dámské jízdě s kamarádkami nebo hluboko v lese, kde mě nevidí ani moji nejbližší a kdyby mě viděli, asi by mne nepoznali? Jsem častěji ta nad věcí, co se nenechá srážet životem na kolena nebo křehká květinka, co roní krokodýlí slzy, jen co se jí někdo dotkne?  Jsem to já víc jako neúnavný vypravěč, co hýří vtipem a nedělá mu problém určité historky upravovat, přibarvovat, kořenit a krášlit nebo se cítím líp jako sběratelka seriálů osudů, jenž nalézám v knihách či ve vyprávění lidí u nás v práci?

Kdy mluvím, protože skutečně mluvit chci a kolikrát pouze odpovídám? Kdy mohu mlčet, přestože všichni čekají? Jsem raději ta polehávající, líná a ospalá nebo rozběhlá, zpocená, co sotva stíhá popadnout dech? Jsem světlo nebo stín?

S něčím se vám přiznám. Většinou si moc ráda všechny ty barvy svého obrazu vychutnávám. Jakmile však začínám cítit, že se můj život ocitá příliš dlouhou dobu zbarvený do stejného odstínu, jsem nesvá. Jako by „ta skrytá nespokojená“ uvnitř mě volala a na stereotyp upozorňovala. Vnímám jej potom palčivěji, než bolavý zub nebo neumyté vlasy. To pak toužím seskočit padákem, vymalovat obývák, navštívit nějakou celebritu, nebo naopak rychle z mraveniště hemžících se barev zmizet. A ukrýt se třeba v šedé. Zhluboka dýchat a prostě se jenom dívat. Pohledem na odlišnou barvu se kochat a duševně nabíjet.

Snad se se mnou mé okolí nenudí. Občas se nechá unášet mými ztřeštěnými nápady, které tu a tam pobaví a rozesmějí, či tu a tam naštvou. Nejsem víc ten komik, co se donekonečna popadá uřehtaný za břicho ani ten bručoun, co se zabarikádovává na odlehlých místech. Jsem zábavný samotář žijící střídavě na ostrově ticha a střídavě na kolotoči vřeštící pouti.

A kdo jste vy?

Foto: pixabay.com

1
Komentujte jako host

1 Počet komentářů
0 Odpovědi na vlákno
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější komentáře
1 Autoři komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Iris

Jsem seda smouha na obraze,
nenapadna smouha nekde v rohu.
Snad muj malir ve sve snaze,
chtel, at se lasky nedomohu.

Vyhlizel jsem malou tecku,
mezi hyricimi barvami.
vyplytval jsem silu vsecku,
zmizela zadnimi vratkami.

Slzy deste barvy smyly,
splyvam s sedym okolim.
Moje dny se naplnily,
at uz ziju jakkoli.

Nasel jsem lasku. Lidi! ona existuje.
Nevadi, kdyz nikdo mi to neveri.
Krasne mladi odepluje,
budu ji mit jen na stari.

Jsem ten, kdo je ve vsem druhy,
kez najdu trochu pokory.
Nezit tezce, nemit dluhy,
zit osudu navzdory.

Kdo tedy jsem? Napada me na konec.
Stejna slova, jiny obsah:
Jsem tata, tvuj muz a druhy milenec.