Knižní múza

Autor

Je týden knihoven. Ale já vás možná překvapím. Tentokrát vás nepozvu nikam za čtenou či psanou kulturou, nepoženu vás obměnit si čtenářský průkaz, ani vás nebudu nutit zamyslet se nad knihami, které jste před lety zapomněli do knihovny vrátit. Ani vám nepředstavím žádnou konkrétní knihu ani svého oblíbeného autora ani některou z oblíbených knihoven. Představím vám mou oblíbenou knižní múzu. Nedávno zemřela.

Tím, že moje múza zemřela, mi teprve došlo, že tou múzou byla. Stála jsem celá v černém a loučila se, vracela se vzpomínkami do uplynulých dvaceti let. Myslela jsem na to, jak někteří lidé patří do našeho života, aniž v něm jsou denně. Ač se s nimi nestýkáte pravidelně, časem zjistíte, jak moc byli vlastně důležití. Že se objevili ve zlomových obdobích vašeho života. Že se objevili v situacích, místech a časech, kdy jste něco/se měnili.

Někteří lidé prostě patří do našeho života stejně tak, jako do něj patří některé knihy. Každý má „svou“ knihu. Určitě vás hned napadla ta vaše. Ta, kterou otevřete, když po týdnech máte volnou chvilku a potřebujete právě tuhle knihu. A nemusíte ji mít pořád na nočním stolku. Může být někde zastrčená, schovaná, možná i půjčená. Ale vždycky se k vám v určitých chvílích vrátí. A ty chvíle nebývají náhodné.

Byla první profesionálkou, která mě seznamovala s knihami. Moje první knihovnice. Bylo mi asi deset. Měla jsem už přečteno všechno, co jsem doma a ve škole potkala a obecní knihovna mi poskytla další nové a širší světy. V té době vznikla má první báseň, v té době jsem začala psát slohy, které byly jiné. Moje knižní guru postupně přicházela o zrak (jak paradoxní) a moje maminka a já jsme jí začaly v knihovně vypomáhat, maminka pak tuto práci, respektive spíše službu či dokonce poslání postupně převzala. A léta plynula, jak by se psalo v některých knihách.

Když jsem se po mnoha letech a knihách stala obecní kronikářkou, nastudovala jsem si, co by mohlo a mělo do každoročního zápisu patřit. Byla jsem si okamžitě jistá, že tam zařadím i „pamětníka obce“. A byla jsem si jistá, že tím prvním, respektive tou první, bude právě ona, paní Eleonora. Začala tak další moji pracovní etapu. Ta trvala další léta a já potkávala další knihy, začala jsem potkávat i jejich autory, dostala se zase dál. A pak, nedávno, přišel další literárně životní milník a moje Múza opět zasáhla. Nebyla jsem si jista, kam dál, kudy se dát, zda se odhodlat. Dala mi znamení. Bohužel nebylo k radosti. K zamyšlení ano.

A já vím, že kdybych někdy náhodou napsala knihu, tak jedna z hlavních hrdinek bude Eleonora. Mihotá se mi před očima v různých podobách. Vůbec nevadí, že to někdy už vůbec není ona. Je to Múza. A tou zůstane. Myslím, že by se jí to tam nahoře mohlo líbit, že se stala knižní Múzou. Múzou, pro kterou plakalo mnoho čtenářských očí, když její poslední stránka řekla překvapenému čtenáři…

KONEC

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na