Po více než dvou měsících izolace to vypadá, že se začíná trochu náš malý svět vracet k normálu. Teda, ne že by se šlo do školy – aspoň většina ještě ne. Ne že bychom zcela odložili roušky. Ale děti už můžou na kroužky! Například.
Odkroužené děti
Je to takový zvláštní pocit. Člověk si rychle zvykne, že má děti pořád za zády (ne-li za zadkem), taky za dveřmi, nebo mu koukají přes rameno, nebo mu sedí na klíně, nebo jednou za vámi na kole, nebo před vámi, nebo drží druhou pálku na pinkání. Prostě jsou pořád téměř doslova na dosah. A tak byl nezvyk, když jsem je tuhle hledala a nenašla. A oni mimo domov! Na kroužku. Ajó vlastně, ona je už na tréninku… Zvykáme si, že se občas nevidíme.
Co smíme a co z toho
A je toho víc. Můžeme vyrazit do obchoďáku. Kdo zvolá jupí, ten není úplně na mé vlně. Rozumím těm, kterým chyběli kina, muzea a galerie. Rozumím těm, kteří se těší na posezení na venkovní zahrádce. Nerozumím těm, kteří stojí nedočkavě ve frontách, aby si koupili nebo prostě jen okoukli boty nebo hrnky, to mi moc nejde na rozum. Asi fakt hodně lidem během těch dvou měsíců šiblo. Taky se můžeme nechat jít ostříhat. A mít velkou svatbu. Teda velkou, do sta osob. Takže relativně velkou. My bychom to měli tak-tak. Ale to je patnáct let. Tehdy bylo všechno jinak. Stejně jako loni. Snad i napřesrok. Letošek si asi zapamatují všichni.
O (ne)zbytných otázkách
My se dozvěděli o zavření škol na (naštěstí české) sjezdovce. To se těžko zapomene. Když se pak nejde půl roku do školy. Zato do práce už se pomalu vrací většina. Myslím, že není od věci si uvědomit, která práce má jakou hodnotu. A jak by měla být ohodnocena. Ale asi jsme ještě dostali malou facku. Vyklouzli jsme z toho relativně snadno a tak nás to ve výsledku asi zase tak nepostraší a nedonutí se zamyslet. Co smysl má a co je nesmysl. Která profese byla za poslední dobu nezbytná a bez které jsme se obešli?
Staronové koleje
Další fáze bude, až další vlna vyrazí na konci května do školy. Mé rodiny se to netýká, my jdeme až v září. Takže můj hlavní úkol bude udržet morálku ještě aspoň měsíc a půl. Myslím, že právě to pro mě bude nejpřínosnější, protože já jsem vnitřně chaotik a tahle situace nutí i mě se dlouhodobě srovnat a plánovat. Což mi jistě neuškodí. Otázka je, co bude, až se vše vrátí do úplně starých kolejí. Co už bude nově zažito a co bude zase jako dřív? Uvidíme. Snad chytíme správný směr.
Zdravím a přeji zdraví (fyzické i duševní) všem!