Tak a zima už je tady. I když svatý Martin nechal svého bělouše doma a jeho sváteční den proběhl za nápadně teplého počasí, přece jen nám matka Příroda ukazuje, že letošní teplé dny jsou již definitivně sečteny a pomalu se dostává ke svému panování mocná vládkyně paní Zima. Začalo to celé vcelku nenápadně. Nejprve se jen tak po malých troškách venku ochlazovalo, ale pak to vzalo neočekávaně velmi rychlý zvrat.
Poslední listopadovou neděli jsme si doma rozsvítili první svíčku na adventním věnci a o víkendu k naší prozatímní vánoční výzdobě přibyly ještě doma vyráběné adventní kalendáře. Původně jsem je sice chtěla zavěsit na jejich místa až na svatého Mikuláše, ale protože mě při jejich výrobě zastihl synek, nedělala jsem s nimi nadále žádné tajnosti. Naopak, líbilo se mi, jak si děti mezi sebou kalendáře rozdělují a zkoumají rozvržení jejich políček.
Po relativně klidném předvánočním víkendu následuje opět všední shon. Ráno nás přivítala nevýrazná šeď, která je bohužel tak trochu charakteristická pro námi obývaný kout světa v závislosti na současném ročním období. Ani v prvním pracovním dni adventního času nic nenasvědčuje tomu, že by nás sluníčko chtělo potěšit svojí přítomností. Ale přesto se počasí mění. Bohužel k horšímu. Studený vítr bičuje stromy i procházející chodce. I když teploty sotva dosahují bodu mrazu, pocitově je díky studenému větru teplota mnohem nižší. Po poledni se k větru, který naštěstí svoji rychlost neustále zmenšuje, přidává drobný deštík, či se spíše jedná o drobné mrholení. Oproti původnímu větrnému počasí mi to připadá spíše výhodné a na cestu z práce domů ani necítím potřebu roztáhnout deštník.
Nasedám do příměstského autobusu a vychutnávám si nerušenou cestu. Po příjezdu do mé cílové stanice vystupuji a cítím, jak mi lehce ujíždění boty na hladkém povrchu. Docházím pro dcerku do školky a opatrně se vydáváme pro druhou dceru do družiny. Pro jistotu se držíme za ruce a společně úspěšně zdoláváme malé převýšení. Naproti jdoucí tatínek s dcerou mají při chůzi trochu potíže a holčička i několikrát padá na zem.
Podobný scénář volíme i na cestě z družiny domů. Společně s dcerkami se vzájemně přidržujeme a pomalým, opatrným tempem se blížíme k domovu. Největší strach mám z náledí na silnici, kde není vybudovaný chodník. Naštěstí pro nás je nebezpečný úsek krátký a cestou nepotkáváme ani jedno auto. Šťastně se dostáváme k domovu.
Holky navštěvují baletní kroužek, který je zrovna dnes. Necháváme si proto dostatečnou časovou rezervu a i tyto cesty absolvujeme úspěšně, i když s pocitem, že mít místo bot brusle by nebylo na škodu. Pozdě večer přijíždí i manžel se synek, kteří cestu autem k domovu projížděli téměř krokem.
Druhý den po vyslechnutí zpráv z rádia nesrším zrovna optimismem. Náledí, náledí, náledí. Vycházím ven. Sníh. Děti se radují i do mě se vlévá optimismus. Náledí, které bylo včera schůdné jen s krajními obtížemi, dnes polevilo. I když stav na silnicích a jiných komunikacích není nejrůžovější, přece jen je o mnoho lepší než předchozí, skoro souvislá ledová plocha.
I odpolední cesta domů probíhá bez problémů. Děti mají velkou radost z malého sněhového poprašku a užívají, že se zima vrátila. Z televizních zpráv se opětovně ozývá zpravodajství o komplikacích s ledovkou. Snad jediný, kdo momentálně neřeší zimní počasí je motýl – babočka. Z ničeho nic se objevil u nás doma a dožaduje se rychlými pohyby křídel u okna jeho otevření. Po chvíli zanechává svého vyčerpávajícího snažení a jde nám k zimním dekoracím vytvořit jarní zátiší.
A co Vy? Máte/měli jste u Vás také ledové nadělení?
Foto: pixabay.com