(Ne)být sama

Autor

Je pátek. Vracím se domů z práce obtěžkaná taškami. Jak já tyhle předvíkendové nákupy nesnáším. Svižně naplnit vozík tím nejnutnějším, nic nezapomenout, předvídat na co dostaneme chuť nebo co nám ve dnech volna dojde. Možná bych si měla vše potřebné příště raději důkladně sepsat a nespoléhat na svoji léty procvičenou paměť. I ta už má své trhliny a temná zákoutí. Kdybych měla po ruce pokaždé seznam, nakoupila bych mnohem rychleji.

Proč je pro mne tohle supermarketové pobíhání vždy tak vysilující a stresové? Snad, kdybych se nemusela prodírat tím davem lidí, uhýbat vozíkem, nepřekážet prodavačkám stírajícím podlahu a přitom se usmívat a zdravit své známé i skoro neznámé… Kdybych sem mohla přijít tak jak jsem, pomalu a unaveně, s rozpáraným okem na punčocháčích a být tady hlavně sama… To by se mi líbilo. Pročítala bych si zřejmě pečlivěji všechna data spotřeby a složení výrobků. Třeba bych měla konečně prostor jen si tak volně dýchat.

Poslední dobou se mi zdá, že se všichni ti lidé proměnili na dešťové kapky a prší. Valí se na mě všichni naráz, na moji hlavu, ramena, ruce, před moje nohy a já bych je ráda obešla nebo se jim vyhnula, jenomže nemůžu, protože to asi ani nejde. Hledám deštník, ale asi jsem ho někde zapomněla, takže se střetům neubráním. Nemám se ani kam skrýt. Davy lidí, které procházejí mým životem. Osoby se jmény i bez nich, které potřebuji, chci nebo o ně možná ani nestojím. Někteří studí a jiní mě příjemně osvěží. Některá setkání dlouho plánuji a jiná se vyloupnou z čistého nebe, zaskočí mne, překvapí, zpraží…

Často se těším na víkend, už právě proto, že se doma mohu skrýt a nikoho k sobě nepouštět. Jen si tak oschnout, pomyslným fénem vysušit myšlenky. Nevyžaduje se po mně profesionální úsměv ani konverzační sto let omílané fráze na téma počasí, vaření a seriály. Smím se mračit a smím mlčet. Mohu si při práci zpívat a když mě přemůže dojetí, tak se třeba i rozplakat. To je moje svoboda, prostor k popadnutí dechu, načerpání pozitivní energie, k nalézání sebe sama. Smím si k sobě pozvat lidi, které mám doopravdy ráda a s nimi si mohu povídat úplně o jiných věcech, než o počasí, vaření či seriálech. Lze být s nimi a není nežádoucí svobodně mlčet. Smím se klidně považovat za jednadvacítku, bez ohledu na vrásky kolem očí, rodinný stav, datum v kalendáři nebo pracovní zařazení. Mohu se stát sportovkyní, malířkou, fotografkou nebo třeba jenom mámou.

Pondělí je den, kdy vytahuji z batohu své vyprané a vyžehlené pracovní oblečení. Narychlo vypiji kávu, nalíčím si oči a odemknu dveře lidem, aby mohli vstoupit. Některé bolí záda, jiné koleno, ramena nebo mají oteklé nohy. Někteří nejsou dešťové kapky, ale jsou zmrzlé kroupy a střet s nimi je ostrý a nepříjemný. Mnozí jsou jenom aerosolové kapičky, skoro neviditelné, jako mlha, takže chvíli skrz ně vlastně nevidím. Čtu poukaz s pěti, deseti návštěvami a objednávám naše setkání. Nevím, zda se mám těšit nebo být na pozoru. Netuším, zda se pokaždé opravdu profesionálně usměji. Kolik prostoru budu mít k tomu, abych mohla volně dýchat.

A občas se to prostě neuvěřitelně povede. Moje ruce vykonávají monotónní práci a uši naslouchají – počasí, seriály, děti, studia rodových linií, vtipy, zpovědi nebo hrající rádio… Konverzace sama naskakuje, jako barevné korálky na náhrdelník a krásně tam drží, témata zapadají do sebe, překvapují a nevšedně baví. Těším se, že máme před sebou ještě volnou nitku a na tu můžeme příště zase navázat.

Stalo se mi to mnohokrát, naposledy před pár dny. Možná jsem neprofesionální, když jsem v práci za mámu, sportovkyni nebo za jednadvacítku. Asi stárnu a sentimentálním, ale nemohu si pomoci. Běžela jsem do květinářství a koupila jsem staré paní tu nejkrásnější růži. „Abyste věděla, že i mně bylo s vámi hezky.“ To není supermarket lidí, kteří na mne prší a jenž mi prostoupili oblečení a do morku kostí nepříjemně zebou. Některé setkání hřeje. A nevadí mi, když se uskuteční v mém zaměstnání, v pondělí, ve středu nebo zazvoní na naše dveře v neděli. Někdy musím projít nepřehlednou mlhu a teprve potom uvidím a poznám. Jindy zjistím, že jsem se dívala přes špatné brýle. Ale nikdy nelituji.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na