Existuje přicházení radostné, nostalgické nebo mrzuté. Všechna přicházení vedou domů. Do místa, které je s naší DNA spjato víc, než maminčin štrúdl. Věřím tomu, že dokud v očích nevyhasla jiskra, kráčím s nadějí a naděje ve mně zpívá. Na co se těším? Známý výhled z kuchyně? Vůně maminčina svetru? Ovčák, který mne radostí povalí ještě na schodech? Všechny „nepodstatné“ maličkosti na jednom místě. Jako první kytička z baculaté ručky našeho syna, malá ukoptěná pampeliška…
První den je vždy ve znamení matky kvočny. Nechceš klobásku? Nechceš minerálku? Nechceš chlebíček? Ne, maminko. Říkám ne, ale v srdci mám teplo jako v srpnu. Vždycky vím, co mne čeká. Vím, kde máme i po těch letech ručníky (ano, narozdíl od táty) a vím, kde má máma vykrajovátka po babičce… je to osvěžující. Tedy pro člověka, který má polovinu svých věcí v krabici a zbytek po státech odsud až tam. Dílky svého života skládám jako jednoruký malíř. Ale s vděčností za obě oči a srdce! Nikdy bych nemohla vidět svět srdcem, kdybych neměla takovou rodinu… Praštěnou, předvídatelnou a báječnou.
Pocity adolescentního rebelství a kritičnosti, mne opustily přesně v den třetích narozenin našeho syna. „Nesahej na tu elektrickou zásuvku, kouše. Nelez po tom parapetu, můžeš vypadnout z okna. Nejez ten vajgl. Nevytahuj ten kočičí bobek…Kolikrát ti to mám říkat?!“ Ach ano, dospěla jsem. Jsem nudně ochranářská. Zaplatila jsem daň za manželství a mateřství. Na letišti se směju s holčinou z Buenos Aires…nevím, kam jít do baru, zato vím, ve kterém parku kvetou nejkrásnější tulipány… jsem nudně předvídatelná…začínám péct štrúdl. A zcela jistě jsem praštěná.
Některé návraty jsou hektické, zařiď tohle, tamto, pošli tento formulář, tamten dopis, kup papučky a jiné věci, které v zahraničí nejsou (třeba v Turecku nosí děti do školy běžnou obuv). Potkej se s tímhle, s touhle…atd. Mezi zařizováním lze ale stihnout spoustu dalšího…fotit, ochutnávat, radovat se…na známém místě lze běhat i se ploužit s šátkem přes oči a nakonec vždycky dorazím do cíle. Stačí vzít jakoukoliv tramvaj a jet. Vždycky dorazím do cíle. Nemusím hodiny kroužit po městě, abych našla parkování a můžu jezdit klidně s igelitkami, protože s nimi jezdí všichni. Ano, jak odporné…a praštěné. Ale jak blízké! Rozhodně víc, než svět dokonale nalíčených Turkyněk, které v Istanbulu samy nenosí ani houbičku na nádobí (zato umí chodit na podpatcích z jiné dimenze). Nemusím vzpomínat na slovíčka, jak se řekne kukuřice, smeták nebo kočičí písek, protože přesně tohle jsou věci, které mi v turečtině dělají občas temné chvilky.
Když si shrnu poslední návštěvu, stihla jsem kromě zařizování (a nebylo ho málo) během 5ti dnů i farmářské trhy, velikonoční trhy, oslavu Dne země, vyhlídku ze střešní restaurace spojenou s experimentálním obědem (příště raději řízek…) a spoustu dalších, ale pro mne důležitých maličkostí. Čas tak rychle letí, když dělám věci, co mám ráda, ve městě, kde jsem doma. V památníčku mám od babičky napsánu básničku od Michala Černíka…“i koroptvička i zajíček, mají své doma…“ ano, i u nás je doma tam, kde „hřejou kamínka“. Ne cihlová, ta abstraktní. Přikládáme do nich pozornostmi, láskou a snažíme se, abychom vždycky dokázali pohasínající plamínek znovu „rozfouknout“.
Fotky jdou v pořadí – Dny země, farmářské trhy a velikonoční trhy (Brno). Poslední fotku s klobáskami jsem dala pro ostatní buřto-abstinující krajany v zahraničí.